Koncesionářské poplatky v roce 2026: kolik platíme a co se mění

Co je koncesionářský poplatek v roce 2026

Koncesionářský poplatek zůstává i v roce 2026 povinnou platbou, kterou hradí domácnosti a firmy za provoz veřejnoprávních médií, konkrétně České televize a Českého rozhlasu. Jde o příspěvek, který nesouvisí s tím, zda dotyčný sleduje televizní vysílání nebo poslouchá rozhlasové stanice, ale s pouhým vlastnictvím zařízení schopného tato vysílání přijímat. Právním základem této povinnosti jsou zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, který stanovuje výši plateb, okruh poplatníků a způsob jejich placení. Poplatek slouží jako hlavní zdroj financování veřejnoprávních médií a nahrazuje jejich případnou závislost na reklamě nebo přímém financování ze státního rozpočtu, což má zajišťovat jejich nezávislost na politických a komerčních zájmech.

V praxi to znamená, že každý, kdo vlastní funkční televizní nebo rozhlasový přijímač, je ze zákona povinen tento poplatek platit, a to bez ohledu na to, jak často přijímač skutečně používá. Rozhoduje tedy fakt držení zařízení, nikoliv intenzita jeho využívání. Tato konstrukce byla zavedena z toho důvodu, aby se předešlo složitému a téměř nemožnému prokazování, kdo vysílání sleduje a kdo ne. Pro rok 2026 platí, že se jedná o dvě oddělené platby – jednu za televizní vysílání a druhou za rozhlasové vysílání, přičemž domácnosti s oběma typy přijímačů hradí obě částky současně.

Koncesionářský poplatek se vztahuje nejen na fyzické osoby, ale i na právnické osoby a podnikatele, kteří na svých pracovištích, v provozovnách nebo ve vozidlech používají přijímače schopné zachytit vysílání. U firem se navíc uplatňuje odlišný systém výpočtu, který se odvíjí od počtu zaměstnanců nebo počtu provozovaných zařízení, takže větší společnosti mohou platit vyšší částky než jednotlivci či malé domácnosti. Toto rozlišení má zajistit, že se na financování veřejnoprávních médií podílejí spravedlivě jak jednotlivci, tak podnikatelské subjekty, které mohou provozovat desítky či stovky přijímačů najednou.

Důležitým prvkem je také to, že povinnost platit poplatek se váže na existenci zařízení, nikoli na jeho aktivní zapojení do sítě či na přítomnost kabelové nebo satelitní přípojky. I chytrý telefon, tablet nebo počítač, který má technickou možnost přijímat vysílání, může být za určitých okolností posuzován jako zařízení podléhající poplatkové povinnosti, což je téma, které se v posledních letech čím dál častěji diskutuje v souvislosti s rozšiřováním streamovacích služeb a online platforem veřejnoprávních médií. V roce 2026 se tak vedou debaty o modernizaci celého systému, protože klasické rozlišení mezi „přijímačem“ a „zařízením s přístupem k internetu“ začíná být v praxi nejasné a mnozí odborníci volají po reformě, která by lépe odpovídala současným technologickým trendům a způsobu konzumace médií.

Kdo musí poplatek povinně platit

Povinnost hradit koncesionářský poplatek se v roce 2026 vztahuje na širokou skupinu obyvatel i firem, přičemž základní princip zůstává stejný jako v předchozích letech – poplatek platí každý, kdo vlastní nebo užívá zařízení schopné přijímat televizní či rozhlasové vysílání, bez ohledu na to, zda toto zařízení skutečně k sledování nebo poslechu veřejnoprávních médií využívá. Zákon totiž nerozlišuje mezi tím, zda si člověk pořídil televizor primárně pro sledování soukromých stanic, streamovacích služeb nebo jen jako monitor k počítači – rozhodující je technická způsobilost přijímat signál.

Fyzická osoba, která má v domácnosti alespoň jeden televizní přijímač, je povinna hlásit tuto skutečnost České televizi a následně poplatek pravidelně platit. Stejná logika platí i pro rozhlasový poplatek, který je určen Českému rozhlasu – pokud domácnost vlastní rádio schopné příjmu vysílání, vzniká i zde platební povinnost. Důležité je, že poplatková povinnost se váže k domácnosti, nikoli k jednotlivému přijímači, takže rodina s více televizory platí poplatek pouze jednou, stejně jako v případě více rozhlasových přijímačů.

Kromě fyzických osob v roli spotřebitelů se povinnost vztahuje také na podnikatele a firmy. Právnické osoby a podnikající fyzické osoby musí platit poplatek za každý jednotlivý přijímač, který používají v rámci své podnikatelské činnosti, ať jde o kancelář, provozovnu, hotel, restauraci nebo čekárnu. To znamená, že firma s desítkami televizorů v jednotlivých pobočkách odvádí poplatek za každé takové zařízení zvlášť, což se v praxi může promítnout do výrazně vyšších nákladů než u běžné domácnosti.

Povinnost platit se dále vztahuje na ubytovací zařízení, jako jsou hotely, penziony nebo ubytovny, pokud mají v pokojích umístěné televizory či rozhlasové přijímače dostupné hostům. Podobně se poplatku nevyhnou ani provozovatelé vozového parku, pokud jsou vozidla vybavena rádiem – u firemních automobilů se totiž jedná o přijímač v držení podnikatelského subjektu.

Zvláštní pozornost si zaslouží i vlastníci chat, chalup nebo bytů určených k pronájmu, kde se nachází televizní nebo rozhlasový přijímač. I zde platí, že bez ohledu na to, jak často je nemovitost využívána, vzniká povinnost přiznat přijímač a hradit poplatek. Výjimkou nejsou ani studenti či lidé žijící v podnájmu – rozhodující je, kdo je vlastníkem nebo uživatelem přijímače, nikoliv to, zda je nemovitost v osobním vlastnictví.

V roce 2026 se navíc diskutuje o rozšíření poplatkové povinnosti i na chytré telefony, tablety a počítače, které umožňují sledování vysílání prostřednictvím internetu, což by v budoucnu mohlo výrazně rozšířit okruh povinných plátců. Zatím však platná legislativa zůstává navázána na klasické přijímače, a proto se současná povinnost týká především vlastníků televizorů a rádií, ať v domácnostech, firmách nebo ubytovacích zařízeních.

Aktuální výše poplatku pro rozhlas a televizi

Aktuální výše koncesionářského poplatku, tedy platby za rozhlasové a televizní vysílání veřejnoprávních médií, patří k tématům, která pravidelně zajímají širokou veřejnost, protože se dotýkají takřka každé domácnosti i firmy v České republice. V roce 2026 platí, že poplatek za rozhlas činí 45 korun měsíčně a poplatek za televizi 150 korun měsíčně. Kdo vlastní jak rozhlasový, tak televizní přijímač, hradí obě částky souběžně, což v součtu dělá 195 korun měsíčně, respektive přibližně 2 340 korun za celý rok. Tato čísla vycházejí z legislativních úprav, které v posledních letech reagovaly na rostoucí náklady veřejnoprávních institucí a na potřebu zajistit jejich stabilní financování bez závislosti na reklamě či státním rozpočtu.

Je důležité zdůraznit, že povinnost platit poplatek se váže na pouhé vlastnictví přijímače, nikoliv na to, zda dotyčný skutečně sleduje vysílání České televize nebo poslouchá Český rozhlas. Zákon totiž předpokládá, že kdo má doma televizor nebo rádio schopné příjmu vysílání, automaticky se stává poplatníkem, a to bez ohledu na to, jak často přijímač reálně používá. Tento princip byl mnohokrát diskutován, avšak dosud zůstává základním pilířem systému financování veřejnoprávních médií v Česku.

Domácnosti platí poplatek pouze jednou bez ohledu na počet přijímačů – pokud tedy má rodina doma tři televize a dvě rozhlasové stanice, stále hradí jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek. Odlišná situace panuje u firem a podnikatelů, kde se výše platby odvíjí od počtu přijímačů evidovaných v rámci provozovny nebo firmy, což může vést k výrazně vyšším částkám u společností s mnoha pobočkami nebo provozy, kde jsou přijímače běžně k dispozici zaměstnancům či klientům.

Platbu lze provádět měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo jednou za rok, přičemž řada poplatníků volí variantu ročního inkasa, aby se vyhnula opakovaným převodům a případnému riziku prodlení. Neplacení poplatku totiž může vést k sankcím, a Česká televize i Český rozhlas mají zákonné nástroje, jak neplatiče dohledat a vymáhat dlužné částky zpětně, včetně penalizace.

Výše poplatků se v minulosti měnila jen zřídka, protože jakákoliv úprava podléhá schválení Parlamentem a vyžaduje širší politickou shodu. Poslední navýšení, které nastavilo současné částky, bylo zdůvodňováno především inflací a rostoucími výrobními náklady na zpravodajský, sportovní i kulturní obsah, stejně jako potřebou modernizace technického zázemí obou institucí. Pro rok 2026 tak zůstává systém stabilní a nezaznamenal žádné další navýšení oproti předchozímu období, byť se v odborných i politických kruzích čas od času objevují debaty o revizi celého modelu financování veřejnoprávních médií v Česku.

Plánované změny a novela zákona 2026

Rok 2026 přinesl do diskuze o financování veřejnoprávních médií v Česku nejvíce pohybu za posledních několik let. Novela zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, kterou zákonodárci připravovali už delší dobu, prošla legislativním procesem a přinesla několik zásadních úprav, jež se dotýkají prakticky každé domácnosti i firmy v zemi. Koncesionářský poplatek se dlouhodobě nezvyšoval a jeho reálná hodnota kvůli inflaci postupně klesala, což vedlo Český rozhlas i Českou televizi k opakovaným apelům na politiky, aby systém financování aktualizovali. Výsledkem je kompromis, který sice nepřinesl razantní skokové navýšení, ale nastavil postupný mechanismus valorizace, díky němuž by se výše poplatku měla v následujících letech pravidelně přizpůsobovat ekonomické realitě.

Jednou z nejvýraznějších změn je rozšíření okruhu plátců. Zatímco dosud byl poplatek za vysílání veřejnoprávních médií vázán primárily na vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače, novela reaguje na skutečnost, že lidé dnes sledují pořady České televize i poslouchají Český rozhlas především prostřednictvím chytrých telefonů, tabletů a počítačů. Zákonodárci se proto rozhodli definici zpoplatněného zařízení rozšířit tak, aby zahrnovala i tato moderní zařízení, pokud umožňují příjem vysílání. Tento krok byl velmi diskutovaný a vyvolal řadu polemik, protože odpůrci namítali, že jde o rozšíření poplatkové povinnosti na miliony domácností, které dosud žádný poplatek neplatily.

Další podstatnou změnou je úprava plateb pro firmy a podnikatele. Nová pravidla zjednodušují systém odvodů pro právnické osoby podle počtu zaměstnanců, což má omezit administrativní zátěž a zpřehlednit výpočet povinných částek. Menší firmy tak mohou očekávat mírnější zatížení, zatímco větší korporace budou platit více než dosud, což má kompenzovat výpadek příjmů způsobený stagnací poplatku u domácností v předchozích letech.

Diskuze kolem novely se nevyhnula ani otázce nezávislosti veřejnoprávních médií. Kritici upozorňovali, že jakékoliv zásahy do systému financování mohou být zneužity k politickému tlaku na Českou televizi a Český rozhlas. Zastánci reformy naopak argumentovali, že stabilní a předvídatelné financování je právě zárukou nezávislosti, protože instituce nebudou muset každý rok vyjednávat o svém rozpočtu se státem.

Pro rok 2026 tak platí, že koncesionářský poplatek zůstává klíčovým zdrojem financování veřejnoprávního vysílání, avšak s jasně definovaným výhledem na další úpravy. Odborníci i zástupci médií se shodují, že jde o první krok k modernizaci systému, který by měl v následujících letech reagovat na proměňující se způsob konzumace mediálního obsahu a zajistit veřejnoprávním institucím dostatečné prostředky bez nutnosti neustálých legislativních zásahů.

Jak funguje platba u firem

Firmy platí koncesionářský poplatek na úplně jiném principu než domácnosti, a právě to bývá zdrojem nejčastějších omylů a dotazů, se kterými se podnikatelé na účtárny České televize a Českého rozhlasu obracejí. Zatímco fyzická osoba řeší poplatek prostřednictvím jedné domácnosti bez ohledu na to, kolik přijímačů doma vlastní, u firem se vychází z počtu evidovaných přijímačů, respektive z počtu zaměstnanců, a systém je tak podstatně složitější a administrativně náročnější.

Základní pravidlo zní, že poplatek platí každá právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která vlastní nebo užívá televizní či rozhlasový přijímač, a to bez ohledu na to, zda ho skutečně sleduje nebo poslouchá. Rozhoduje pouze fakt technické způsobilosti přijímat vysílání. Pokud má firma v kancelářích, na recepci, v zasedací místnosti nebo v provozovně jakékoliv zařízení schopné příjem zprostředkovat, vzniká jí povinnost k platbě. Firmy s větším počtem zaměstnanců navíc často platí odvozeně od počtu zaměstnanců, přičemž se uplatňuje takzvaná redukce – pokud firma zaměstnává desítky až stovky lidí, nemusí platit poplatek za každý jednotlivý přijímač, ale výše platby se odvozuje od stanovených pásem podle počtu zaměstnanců. To znamená, že velká korporace s tisícovkou zaměstnanců neplatí tisíckrát základní sazbu, ale poplatek se počítá podle zvláštního koeficientu, který zohledňuje reálný rozsah provozu a předpokládaný počet přijímačů v jednotlivých provozovnách.

Firmy jsou povinny se k platbě samy přihlásit a nahlásit počet přijímačů příslušné instituci, tedy České televizi v případě televizního poplatku a Českému rozhlasu v případě rozhlasového poplatku. Nesplnění této oznamovací povinnosti může vést k dodatečnému doměření poplatku zpětně, a to i za několik let, pokud se při kontrole zjistí, že firma přijímače provozovala bez nahlášení. Platby probíhají zpravidla měsíčně nebo čtvrtletně převodem na bankovní účet, přičemž firmy dostávají variabilní symbol a přesné instrukce k platbě po registraci.

V roce 2026 zůstává systém plateb pro firmy v zásadě nezměněný, diskuse o reformě koncesionářských poplatků a jejich případném nahrazení jiným modelem financování veřejnoprávních médií nicméně dále pokračují, a to i na úrovni ministerstva kultury a poslanecké sněmovny. Prozatím však žádná legislativní změna nebyla schválena, a firmy tak i nadále postupují podle stávajících pravidel. Mnoho podniků řeší otázku poplatků automaticky v rámci účetnictví, kde se platba objevuje jako pravidelný provozní náklad, podobně jako platby za energie nebo telekomunikační služby. Účetní firmy proto doporučují pravidelně kontrolovat, zda evidovaný počet přijímačů odpovídá reálnému stavu, zejména po organizačních změnách, stěhování provozovny nebo výrazném navýšení počtu zaměstnanců, protože právě tyto změny bývají nejčastějším důvodem k přehodnocení výše poplatku ze strany České televize i Českého rozhlasu.

Osvobození a výjimky pro sociální skupiny

Osvobození od koncesionářského poplatku za rozhlasové a televizní vysílání zůstává i v roce 2026 klíčovým tématem pro řadu domácností, které se ocitají v nepříznivé sociální situaci. Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích počítá s celou řadou výjimek, díky nimž se určité skupiny obyvatel mohou zcela vyhnout povinnosti platit tento příspěvek na provoz veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu. Podmínky pro osvobození se v posledních letech příliš nezměnily, přesto je vhodné je pravidelně připomínat, protože mnoho lidí o svém nároku ani neví a poplatek tak platí zbytečně.

Mezi nejčastěji uplatňované důvody osvobození patří pobírání dávek v hmotné nouzi. Pokud domácnost čerpá příspěvek na živobytí nebo doplatek na bydlení, může si zažádat o úplné osvobození od koncesionářského poplatku, a to jak u televize, tak u rozhlasu. Podobně jsou na tom i lidé, kteří pobírají příspěvek na péči ve čtvrtém stupni závislosti, tedy osoby s nejtěžším stupněm postižení, o které se stará jiná osoba. Tato kategorie zahrnuje i domácnosti, kde žije osoba se zdravotním postižením, jež je zcela nebo z velké části závislá na pomoci druhých.

Další významnou skupinou jsou osoby nevidomé nebo neslyšící, respektive domácnosti, kde takový člověk žije, pokud zároveň nevlastní jiný přijímač, nebo pokud jde o jediného člena domácnosti splňujícího podmínky osvobození. U televizního vysílání se navíc zohledňuje i těžké zrakové postižení, kdy dotyčný nemůže obraz vnímat, což zákon rovněž považuje za důvod k výjimce z placení poplatku.

Osvobození se dále vztahuje na některé neziskové organizace a instituce, jako jsou léčebná zařízení, ústavy sociální péče nebo zařízení pro děti vyžadující zvláštní pomoc, pokud přijímače slouží výhradně k účelům péče o klienty a nejsou využívány jinak. Podobně jsou od poplatku osvobozeny i školy a další vzdělávací instituce v případech, kdy přijímač slouží pouze k výukovým účelům.

Nárok na výjimku je ovšem nutné aktivně doložit, přičemž je třeba předložit potvrzení od příslušného úřadu práce nebo jiný doklad prokazující pobírání dávky či zdravotní postižení. Bez doložení příslušných dokumentů poplatník nárok na osvobození automaticky nezíská, i kdyby na něj fakticky měl. Žádost se podává přímo u České televize nebo Českého rozhlasu, které si mezi sebou administrativu v tomto ohledu nesdílí, a proto je nutné žádat o osvobození u obou institucí zvlášť, pokud domácnost vlastní jak televizor, tak rozhlasový přijímač.

I v roce 2026 zůstává tento systém výjimek jedním z mála nástrojů, jak ulehčit rozpočtu ohroženým skupinám obyvatel, přičemž odborníci i sociální pracovníci doporučují, aby lidé v nouzi možnost osvobození aktivně využívali a nespoléhali na to, že se o ně úřady postarají automaticky.

Koncesionářský poplatek je tichou daní za informace, kterou platíme, aniž bychom se kdy ptali, zda si tu hodnotu skutečně kupujeme, nebo jen udržujeme při životě systém zvyklý na jistotu.

Bohumil Krejčí

Sankce za neplacení poplatku

Kdo se domnívá, že koncesionářský poplatek je pouze formalitou, kterou lze bez následků ignorovat, měl by si uvědomit, že zákon počítá s poměrně přísnými sankcemi pro ty, kteří si tuto povinnost neplní. Česká televize a Český rozhlas mají zákonné právo dohledávat domácnosti a firmy, které vlastní televizní či rozhlasový přijímač, ale poplatek neodvádějí, a to i zpětně za období, kdy k neplacení docházelo. To znamená, že pokud si někdo myslí, že mu stačí přijímač nenahlásit a problém tím zmizí, mýlí se – dodatečné vyměření poplatku může sahat až tři roky zpětně, což při dnešní výši poplatků představuje citelnou částku.

Kromě samotného doplacení dlužné částky hrozí neplatičům i penále. Toto penále se počítá podle platných předpisů a jeho výše se odvíjí od doby prodlení a dlužné částky. V praxi to znamená, že čím déle člověk poplatek neplatí, tím vyšší mohou být celkové sankce, které nakonec bude muset uhradit. Není výjimkou, že dlužná částka po připočtení penále dosahuje několikanásobku toho, co by dotyčný zaplatil, kdyby poplatek odváděl řádně a včas.

Česká televize i Český rozhlas mají navíc oprávnění vymáhat dlužné částky soudní cestou. To znamená, že pokud domácnost nebo firma na výzvy k úhradě nereaguje, může věc skončit až u soudu, což s sebou nese další náklady – soudní poplatky, případně náklady na právní zastoupení, které jdou k tíži neplatiče. V krajních případech může být pohledávka postoupena i exekutorovi, což pro dlužníka znamená ještě podstatně vyšší výdaje a komplikace, včetně možného postižení majetku či mzdy.

Je také důležité zmínit, že povinnost hradit koncesionářský poplatek se týká nejen fyzických osob, ale i firem a organizací, které vlastní přijímače na pracovištích, v provozovnách nebo ve firemních vozidlech. Podnikatelé, kteří tuto povinnost zanedbávají, riskují nejen doměření poplatku za všechny nenahlášené přijímače, ale i sankce, které mohou v případě větších firem s množstvím zařízení dosáhnout výrazných částek.

Mnoho lidí se mylně domnívá, že pokud nevlastní klasickou televizi, ale sledují vysílání pouze přes internet nebo mobilní zařízení, poplatku se automaticky vyhnou. V roce 2026 se ale diskutuje o rozšíření definice přijímače tak, aby zahrnovala i chytré telefony, tablety a počítače, na kterých lze sledovat vysílání veřejnoprávních médií. Pokud k této legislativní změně skutečně dojde, okruh potenciálních neplatičů se výrazně rozšíří a s ním i riziko sankcí pro ty, kteří budou i nadále svou povinnost ignorovat.

Vzhledem k tomu, že kontrola a vymáhání poplatků se v posledních letech zpřísňuje, rozhodně se nevyplácí spoléhat na to, že neplacení zůstane bez povšimnutí. Nejlevnější a nejjednodušší variantou tak zůstává poplatek řádně a včas hradit, čímž se člověk vyhne nejen finančním sankcím, ale i stresu spojenému s jednáním s exekutory či soudy.

Jak probíhá kontrola a evidence plátců

Kontrola a evidence plátců koncesionářských poplatků za vysílání veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu, probíhá v roce 2026 z velké části automatizovaně, na základě propojení databází a informačních systémů, které mají obě instituce k dispozici. Systém se za posledních několik let výrazně proměnil oproti dřívější praxi, kdy se evidence opírala hlavně na aktivní přiznávací povinnost jednotlivců a firem. Dnes se do značné míry spoléhá na sdílení údajů mezi Českou televizí, Českým rozhlasem, dodavateli elektřiny a dalšími subjekty, které mohou pomoci odhalit, kdo poplatek platit má, ale doposud se k této povinnosti nepřihlásil.

Základem evidence je registr plátců, který si vede jak Česká televize, tak Český rozhlas samostatně, avšak s možností vzájemné výměny informací v případech, kdy je to potřeba kvůli kontrole domácností nebo firem s více přijímači. Domácnosti se do systému zapojují buď automaticky, pokud mají zřízenou elektroměrovou přípojku a jsou tedy odběratelem elektrické energie, nebo se musí přihlásit samy, pokud vlastní televizní či rozhlasový přijímač, ale z nějakého důvodu nejsou v evidenci podchyceny jinak. Praxe ukazuje, že naprostá většina domácností je do systému zahrnuta právě přes odběrné místo elektřiny, což zjednodušuje správu, ale zároveň to znamená, že kontrola se soustředí především na ty případy, kde by mohlo docházet k obcházení poplatkové povinnosti.

Kontrolní mechanismy fungují na několika úrovních. První úroveň představuje běžná administrativní kontrola, při které pracovníci České televize a Českého rozhlasu porovnávají údaje z různých zdrojů a hledají nesrovnalosti, například když firma přizná menší počet přijímačů, než by odpovídalo velikosti provozovny nebo počtu zaměstnanců. Druhou úroveň tvoří terénní šetření, která se však využívají v omezené míře a spíše u podnikatelských subjektů než u běžných domácností, protože zásah do soukromí jednotlivců je citlivé téma a legislativa jej výrazně omezuje.

Firmy a podnikatelé mají povinnost přiznávat počet přijímačů podle skutečného stavu, a to i v případě, že jde o přijímače umístěné v čekárnách, provozovnách, hotelových pokojích nebo firemních vozidlech vybavených rádiem. Právě u podnikatelských subjektů dochází nejčastěji k dodatečným kontrolám, protože zde je riziko podhodnocení počtu zařízení vyšší než u fyzických osob. Česká televize i Český rozhlas mají oprávnění vyžádat si od plátce doplňující informace a v případě podezření na nesrovnalosti zahájit šetření, které může vést až k dodatečnému vyměření poplatku zpětně.

Důležitou roli hraje také osvětová činnost, protože mnoho lidí si stále není jisto, zda a za jakých podmínek jim poplatková povinnost vzniká, zejména při stěhování, změně dodavatele energie nebo při zřizování nové domácnosti. Evidence se proto snaží být co nejvíce navázaná na běžné životní situace, aby nedocházelo k nechtěnému porušení povinnosti, a zároveň postihovala ty, kdo se poplatku dlouhodobě a vědomě vyhýbají.

Financování České televize a Českého rozhlasu

Financování České televize a Českého rozhlasu stojí od jejich vzniku na koncesionářských poplatcích, tedy na příspěvcích, které platí domácnosti a firmy vlastnící přijímač schopný zachytit televizní nebo rozhlasové vysílání. Tento model se v Česku udržuje už řadu desetiletí a i v roce 2026 zůstává hlavním zdrojem příjmů obou veřejnoprávních médií, byť se o jeho podobě a výši dlouhodobě vedou politické i odborné diskuse. Koncesionářský poplatek byl původně nastaven jako pevná částka, která se však v posledních letech ukázala jako nedostatečná vzhledem k rostoucím nákladům na provoz, technologické investice a produkci obsahu.

Česká televize v současnosti hospodaří s příjmy, které tvoří především poplatky za televizní vysílání, doplněné o vlastní komerční aktivity, jako je prodej reklamního prostoru v omezeném rozsahu nebo licenční poplatky za vlastní produkci. Podobně Český rozhlas čerpá prostředky z poplatku za vysílání veřejnoprávních médií, který je stanoven zákonem a jehož výše se v posledních letech stala předmětem intenzivní debaty mezi zákonodárci, vedením obou institucí a veřejností. Argumentem pro navýšení poplatku je zejména inflace, která v uplynulých letech výrazně zdražila výrobu pořadů, provoz vysílacích technologií i mzdové náklady zaměstnanců.

Diskuse o financování České televize a Českého rozhlasu se v roce 2026 soustředí především na otázku, zda je současný systém udržitelný do budoucna, nebo zda je potřeba hledat alternativní modely, jako je navázání poplatku na inflaci automaticky, rozšíření okruhu plátců i na uživatele internetových zařízení, nebo naopak částečné financování ze státního rozpočtu. Kritici koncesionářského modelu upozorňují na to, že s rostoucím počtem lidí sledujících obsah pouze přes internetové platformy a streamovací služby klesá logika vázat poplatek výhradně na vlastnictví klasického přijímače. Zastánci veřejnoprávního modelu naopak zdůrazňují, že nezávislost financování na státním rozpočtu je klíčová pro zachování redakční nezávislosti obou médií a jejich schopnosti informovat bez politického vlivu.

Vedení České televize i Českého rozhlasu opakovaně upozorňuje, že bez úpravy výše poplatku nebo změny systému jejich výběru budou muset přistoupit k úsporám, které by se mohly promítnout do kvality a rozsahu vysílání, včetně regionálního zpravodajství, dětských pořadů nebo kulturní produkce. Zákonodárci se proto v posledních letech opakovaně vraceli k novelizaci zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, přičemž snahy o valorizaci poplatku často narážely na politický odpor a obavy z nepopularity takového kroku u veřejnosti.

Celkově tak financování obou veřejnoprávních médií zůstává i v roce 2026 tématem, které spojuje ekonomickou realitu rostoucích nákladů s citlivou otázkou nezávislosti a role veřejné služby v mediálním prostoru, kde silně konkurují komerční a mezinárodní platformy.

Srovnání s jinými evropskými zeměmi

Podíváme-li se na to, jak řeší financování veřejnoprávních médií jiné evropské státy, zjistíme, že český model koncesionářských poplatků není žádnou výjimkou, spíše naopak – jde o poměrně rozšířený způsob, který má v mnoha zemích dlouholetou tradici. Rozdíly však panují v konkrétní výši poplatku, způsobu jeho vybírání i v tom, kdo je od placení osvobozen.

Německo patří k zemím s jedním z nejvyšších poplatků v Evropě. Tamní systém byl navíc zásadně reformován – od roku 2013 se poplatek neplatí za konkrétní přijímač, ale za domácnost nebo firmu jako takovou, bez ohledu na to, kolik televizí, rádií či počítačů v ní lidé vlastní. Tento model se ukázal jako výrazně efektivnější při výběru a inspiroval diskuse o podobné reformě i v dalších zemích, včetně Česka, kde se o zavedení poplatku za domácnost rovněž uvažuje.

Ve Velké Británii funguje BBC licence fee, která je dlouhodobě předmětem politických debat, a britská vláda opakovaně zvažuje, zda by nebylo vhodnější přejít na jiný způsob financování, například formou přímé dotace ze státního rozpočtu nebo kombinovaného modelu. Poplatek zde přesto zůstává hlavním zdrojem příjmů BBC a jeho výše se pravidelně upravuje podle inflace.

Naproti tomu skandinávské země jako Švédsko, Norsko nebo Finsko od klasických koncesionářských poplatků již ustoupily a přešly na systém, kdy je veřejnoprávní vysílání financováno prostřednictvím daní, konkrétně formou zvláštní daně odváděné podle výše příjmu. Tento přístup má tu výhodu, že odstraňuje problém s vymáháním poplatků a černými posluchači či diváky, na druhou stranu ale více zatěžuje daňový systém a může být citlivější na politické tlaky při schvalování rozpočtu.

Rakousko má systém podobný tomu českému, tedy klasický koncesionářský poplatek vázaný na vlastnictví přijímače, přičemž výše poplatku se liší podle jednotlivých spolkových zemí. Slovensko, které má s Českem společnou historii i podobnou strukturu veřejnoprávních médií, rovněž zachovává koncesionářské poplatky, byť s určitými odlišnostmi v sazbách a osvobozeních.

Naopak některé menší evropské státy, jako je Nizozemsko, zvolily model přímého financování ze státního rozpočtu bez existence samostatného poplatku, což s sebou nese jinou formu rizika – veřejnoprávní média se stávají závislejší na aktuální vládní politice a rozhodování o výši přidělených prostředků.

Z tohoto srovnání je patrné, že neexistuje jednotný evropský standard financování veřejnoprávních médií a každá země si vytvořila systém odpovídající své historii, politické kultuře i technologickému vývoji. Česká republika se svým modelem koncesionářského poplatku, který se v roce 2026 nachází v procesu diskuzí o možné reformě směrem k poplatku vázanému na domácnost podobně jako v Německu, tak stojí na rozcestí mezi tradičním přístupem a modernizací, kterou si vynucuje proměna mediálního prostředí a způsobu konzumace obsahu prostřednictvím internetu a mobilních zařízení.

Diskuze o zrušení nebo reformě poplatků

Diskuze o koncesionářských poplatcích provází veřejnoprávní média v Česku už řadu let a v roce 2026 nabírá na intenzitě víc než kdy dřív. Politici napříč spektrem se shodují snad jen v jednom – současný systém financování České televize a Českého rozhlasu vyžaduje změnu. Na způsobu té změny se ale neshodnou vůbec. Zatímco jedni volají po úplném zrušení koncesionářských poplatků a přechodu na financování ze státního rozpočtu, jiní naopak prosazují navýšení a valorizaci stávajících poplatků, aby odpovídaly reálné hodnotě peněz a nákladům na provoz veřejnoprávního vysílání.

Zastánci zrušení poplatků argumentují tím, že je nespravedlivé nutit lidi platit za service, který třeba vůbec nevyužívají, protože nevlastní televizi ani rádio v klasickém slova smyslu a veškerý obsah konzumují přes internet nebo streamovací platformy. Poukazují také na administrativní zátěž spojenou s výběrem poplatků a na fakt, že vymahatelnost je v praxi problematická – řada domácností poplatky neplatí a inkasní systém na to nestačí reagovat. Kritici koncesionářských poplatků často zmiňují i otázku nezávislosti médií, byť paradoxně argumentují opačně než ti, kdo chtějí systém zachovat – tvrdí, že přímé financování ze státního rozpočtu by bylo transparentnější a podléhalo by přísnější kontrole parlamentu.

Na druhé straně stojí obhájci současného modelu, včetně vedení České televize a Českého rozhlasu, kteří varují, že financování ze státního rozpočtu by znamenalo ztrátu nezávislosti veřejnoprávních médií na politické moci. Zdůrazňují, že právě oddělení od státního rozpočtu je klíčovou zárukou toho, že veřejnoprávní vysílání nebude podléhat tlakům vládnoucí garnitury, ať už je u moci kdokoli. Místo zrušení poplatků proto navrhují jejich reformu – rozšíření okruhu plátců, zavedení automatické valorizace podle inflace, případně přechod na poplatek vázaný na jiný kritérium než vlastnictví přijímače, například na odběrné místo elektřiny nebo na domácnost jako takovou, podobně jako to funguje v některých jiných evropských zemích.

V posledních měsících se do diskuze intenzivně zapojili i zástupci menších politických stran, kteří přicházejí s vlastními návrhy, jak systém upravit. Objevují se i hlasy volající po zavedení dobrovolného modelu financování, kde by diváci a posluchači sami rozhodovali, kolik chtějí veřejnoprávním médiím přispět, což ovšem odborníci na mediální ekonomiku často odmítají jako nerealistické a rizikové z hlediska stability rozpočtu ČT i ČRo.

Celá debata se navíc prolíná s širším tématem důvěryhodnosti a nestrannosti veřejnoprávních médií, což ji činí ještě citlivější a politicky vypjatější. Jasné řešení, na kterém by se shodla širší politická shoda, zatím na obzoru není a je pravděpodobné, že diskuze bude pokračovat i v následujících měsících bez rychlého legislativního závěru.

Kam poplatek reálně putuje

Peníze z koncesionářských poplatků nekončí v žádném velkém společném pytli, ze kterého by si stát nebo média brali podle aktuální potřeby. Systém je nastaven tak, že výběr i následné rozdělování prostředků má poměrně jasně definovaná pravidla, byť běžný divák či posluchač si často ani neuvědomí, jak přesně tento tok peněz funguje. Poplatek, který platí domácnosti a firmy vlastnící televizní nebo rozhlasový přijímač, jde přímo do rozpočtu České televize a Českého rozhlasu, tedy institucí, které tyto poplatky vybírají a následně je používají na financování svého provozu a programové tvorby.

Praktickou stránku výběru má na starosti Česká televize, respektive její vybraná organizační složka, která zpracovává evidenci plátců, vysílá výzvy k platbě a řeší i případy neplatičů. Český rozhlas má obdobný mechanismus pro poplatky za rozhlasové přijímače, přičemž oba systémy fungují do značné míry samostatně, i když administrativně i legislativně jsou provázané. Důležité je, že se nejedná o daň odváděnou do státního rozpočtu, takže vláda ani ministerstvo financí nemají přímý vliv na to, jak budou tyto peníze v konkrétním roce použity. Právě tato oddělenost od státního rozpočtu je jedním z klíčových prvků, které mají garantovat nezávislost veřejnoprávních médií na politické moci.

Získané prostředky slouží především k pokrytí nákladů na výrobu vlastního obsahu, tedy zpravodajství, publicistiky, dokumentů, dětských a vzdělávacích pořadů nebo přenosů kulturních a sportovních událostí. Značná část rozpočtu jde také na provoz technického zázemí, vysílací infrastruktury, mzdy zaměstnanců a na udržování redakcí po celé republice, včetně regionálních studií. V roce 2026 se navíc stále výrazněji projevuje potřeba investic do digitalizace a modernizace vysílacích technologií, což zvyšuje tlak na efektivní hospodaření s vybranými prostředky.

Both instituce jsou povinny hospodařit transparentně a jejich rozpočty i výroční zprávy jsou veřejně dostupné, což umožňuje kontrolu ze strany Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, ale i širší veřejnosti. Tyto rady, složené ze zástupců navržených a volených Poslaneckou sněmovnou, mají dohlížet na to, aby peníze z poplatků byly využívány v souladu se zákonem a ve prospěch veřejné služby, nikoliv na aktivity, které by se míjely s posláním veřejnoprávního vysílání.

Je také důležité zmínit, že část příjmů České televize a Českého rozhlasu netvoří pouze koncesionářské poplatky, ale i další zdroje, jako jsou příjmy z reklamy, prodeje licencí nebo koprodukčních projektů. Poplatky však zůstávají hlavním a nejstabilnějším pilířem financování, protože na rozdíl od reklamních příjmů nejsou tolik závislé na výkyvech trhu. Právě proto se v posledních letech vedou diskuse o tom, zda by výše poplatku měla být upravena, aby odpovídala reálným nákladům na provoz veřejnoprávních médií v době rostoucích cen energií, mzdových nákladů i technologických investic.