O KEE PA: NÁBOŽENSKÉ OBŘADY; A DALŠÍ ZVYKY MANDANŮ

• 

• 

Od George Caltina.

Se třinácti barevnými ilustracemi.

 

Předmluva

Každý muž má, nebo by měl mít, zvláštní ambice na které ve svém životě soustředí své hlavní síly: mou ambicí, která se vyvíjela asi od mých třiceti let, bylo zachytit vzhled a zvyky početných ras lidí, které začínají rychle zanikat. Při této studii jsem strávil čtrnáct let svého života mezi různými kmeny indiánů v severní, jižní a střední Americe, a z početných zvyků, které jsem zaznamenal, není žádný tak zvláštní a překvapivý jako téma této knihy O-kee-pa Mandanů, - každoroční rituál, který jsem popsal v dřívější publikaci. Ale tento popis tvořící jen odstaveček ve velké práci, byl nutně příliš krátký, aby zachytil všechny vztahy zvyku, který získává na zajímavosti je-li pochopen ve všech svých fázích.

Tato publikace, která je určena pro všechny skupiny čtenářů, stejně jako pro vědce a jejich studium, nikoli společenských norem (proprieties) muže, ale Muže, a která předtím v tomto rozsahu nevyšla a je vytvořena s vědomím povinnosti, zachovat veškeré lidské zvyky mimořádného významu, vlastní jednomu kmenu v Americe, který už nyní, jak se zdá, zanikl, což nechává v mých rukou, zachování jejich individuálního vzhledu a zvláštních způsobů.

Geo. Catlin

 

Dopis od prince Maxmiliána z Neuwied

“Neuwied, Prusko, 20. Prosinec, 1866.

“Panu Georgi Catlinovi

“Vážený Pane,

“Váš dopis přišel bezpečně do mých rukou, a oživil téměř zapomenuté vzpomínky na můj pobyt mezi indiány z Missouri před třiceti léty.

“Madanský kmen, který oba známe tak dobře, a se kterým jsem strávil celou zimu, byl jedním z prvních, který byl vymýcen hrozným onemocněním, kdy všichni slavní náčelníci, Mah-to-toh-pa, Char-a-ta, Numa-ka-kie, atd. atd. zemřeli; a není jisté zda někdo z nich zůstal aby zaznamenal historii, zvyky a náboženské představy svých lidí.

“Ačkoli jsem přijel později a nebyl, tak jako Vy, očitým svědkem těchto pozoruhodných strádání a mučení O-kee-pa, strávil jsem celou zimu s Mandany a vyslechl jsem od všech významných náčelníků, a také od pana Kippa (který byl v té době ředitelem Fort Clarke v mandanské vesnici a skvěle ovládal mandanský jazyk) velmi detailní a ucelený popis svátku O-kee-pa, kdy mladí muži vytrpí svůj velký zápas; a po všem co jsem sám slyšel a vypozoroval, mohu ověřit přesnost Vašeho líčení. 

“V popisu mé cesty severní Amerikou (Anglické vydání) velmi detailně popisuji O-kee-pa, tak jak mi byla popsána náčelníky a panem Kippem, a je to velmi podobné tomu jak ji popisujete Vy – a nikdo by, jak doufám, neměl zpochybňovat naši věrohodnost.

“Znám většinu amerických prací publikovaných o amerických indiánech, a mnoho z nich také vlastním; ale shrnout je všechny by byla pro mne, v mých 83 letech, příliš těžká práce.

“Schooleraft je autor, který zná Indiány své vlastní části země velmi dobře, ale já neznám jeho poslední velkou práci na toto téma. Pokud by měl pochybnost, o tom co jsme napsali v našich pracích, o velkých šamanských svátcích O-kee-pa, byl by se opravdu mýlil.

“Pokud by Vám moje zpráva mohla být užitečná jako svědectví, byl bych velmi rád.

“Váš oddaný

“(Podepsán) Max. Prince of Neuwied” (vii)

 

O-kee-pa: Náboženský obřad Mandanů

Ve vyprávění o čtrnácti letech cestování a přebývání mezi domorodými kmeny severní a jižní Ameriky, nazvaném ‚Život mezi indiány‘ (‚Life amongst the Indians‘), a publikovaném v Londýně a v Paříži, několik let poté, jsem popsal kmen Mandanů – jejich vzhled, vlastnosti a zvyky; a krátce jsem zmínil zvláštní a jedinečný zvyk, který se nyní chystám popsat podrobněji. Jak jsem uvedl, byl vynechán proto, že jsem mu chtěl věnovat více prostoru. Tímto zvykem je “O-kee-pa”, výroční náboženský obřad, jehož přesné dodržování tito primitivní a pověrčiví lidé považovali nejen za životní zkoušku, ale za vlastní postatu existence; pokud jde o tradici, jejich jedinou historii, učila je ve víře, že jednotlivé formy tohoto obřadu přivádějí bizony a zabezpečují dostatek jídla, a že vynechání tohoto každoročního obřadu a objetí vodě, by na ně mohly přinést opakování pohromy, která je podle pověstí již jednou postihla, a zahubila všechny lidi, až na jednoho muže, který se svou kánoí přistál na vysoké hoře na Západě (West).

Tato pověst však nebyla charakteristická pouze pro Mandanský kmen, ale mezi sto dvaceti různými kmeny, které jsem v severní, střední a jižní Americe navštívil, jsem nenašel žádný, který by mi nevyprávěl, přesnou nebo mnohoznačnou, pověst o takové pohromě, kdy se jeden, tři nebo pět osob zachránilo před vodami na vrcholku vysoké hory. Některé z těchto kmenů na úpatí skalistých hor a na pláních ve Venezuele a v Pampa del Sacramento v jižní Americe, pořádaly každoroční pouť k vrcholu, kde se údajně lidé před potopou zachránili, v kánoi nebo jinak, a, podle tajuplných pravidel svých šamanů, přeneli své prosby a nabídli oběti Velkému Duchu (Great Spirit, Manitou), aby se ujistili že budou osvobozeni od podobné katastrofy.

Indiánské tradice jsou zpravidla protichůdné, a brzy se stávají pověstmi; ale jak silným důkazem takové události je jednotná pověst domorodých kmenů celého kontinentu! – jak silné potvrzení útržkovitých zpráv (Mosaic account), - a co nezodpovězená otázka, zda je anthropos Americanus rasou, která žila již před potopou! A jak právě tvrdit to dělá sporným, s rozmanitými způsoby a zvyky, které tito prostí lidé prováděli při oslavách  ..... (vynechaný konec odstavce – nenapadá mě smysluplný překlad).

Někteří autoři, kteří se snaží vysledovat původ amerických indiánů v Asii nebo Egyptě, rozvinuli tyto tradice jako důkaz podporující jejich teorie, které jsou, doposud, jen nepotvrzenými hypotézami; a jako dosud není známa existence (jak mohu prokázat, ale ne na tomto místě), buď v amerických jazycích, nebo v mexických či aztéckých, nebo dalších monumentech těchto lidí, jednoho jediného důkazu o imigraci (ačkoli ten mohl být vytvořen), tyto zvyky až doposud jsou podle mne, ale ne jich, - americké, - původní, a ne dovezené. Pokud by se ukázalo, že oficiální příběh Potopy světa a Stvoření světa omezoval tyto události pouze na jeden kontinent, pak by to mohlo znamenat, že americké rasy pocházejí z východního kontinentu, a přinesly si tuto pověst s sebou; avšak dokud to není ověřeno, americké pověsti o Potopě nejsou důkazem o tom, že indiáni pocházejí z východu. Pokud by to tak bylo, a původní obyvatelé Ameriky by si přinesli svou pověst o Potopě světa z východu, proč by si nepřinesli také pověst o jeho stvoření.

Ačkoli v Americe neexistuje kmen, který by neměl nějakou pověst o stvoření lidí, není mezi nimi jediná, která by měla sebemenší podobnost se Starým zákonem. Je to podivné, pokud tito lidé pocházejí ze země, kde božské vnuknutí (inspiration) bylo počátkem celé historie! Mandanové věřili, že byli stvořeni pod zemí, a že část jejich lidu tam dosud přebývá. Čoktové prohlašují, že „oni byli stvořeni krabem (craw-fish=také rak nebo humr), žili střídavě pod zemí a nad zemí, podle svého přání; ale jednoho slunného dne vyšli ze svých malých děr v zemi aby se ohřáli na slunci, a část jejich kmene byla zahnána pryč a nemohla se vrátit; tak si postavili čoktské vesnice a zůstali kmenem žijícím pouze nad zemí“.

Siouxové (podle Zeleného) líčí svou pověst o stvoření velmi podrobně. Říkají že „Všichni indiáni byli vytvořeni z červené horniny používané k výrobě dýmek (red pipe-stone), která má přesně jejich barvu; že Velký duch (Manitou) si později svolal všechny kmeny dohromady v lomu na tento červený kámen, a řekl to, že tento červený kámen je jejich tělem a proto je možné jej používat pouze na výrobu dýmek“.

Další kmeny byly stvořeny pod vodou; a přinejmenším jedna polovina kmenů v Americe si představuje, že člověk byl nejprve stvořen pod zemí, nebo ve skalních jeskyních v horách. Proč ty rozdíly v teorii Stvoření, pokud by si tito lidé přinesli svou pověst o Potopě světa ze země původu? 

Toto zajímavé téma, příliš komplikované, aby bylo v této publikaci zcela prodiskutováno, bude ostatně dále zmiňováno v následujícím pokračování příběhu.

Věřím že vědci, kteří směřují mezi tyto domorodé lidi především kvůli tvaru jejich lebek a kvůli podobnostem k cizím rasám, naleznou v následujícím popisu jejich náboženských obřadů, dostatek materiálu zasluhujícím pozornost; a že u čistě lidumilného a náboženského světa, jehož tématy jsou láska a pochopení, bude schopen vyvolat hlubší úžas, a se soucitem chytí za srdce.

Doufám že čtenář mi bude schopen rozumět, i přes zvláštnost a zdánlivou neuvěřitelnost toho co budu nyní popisovat, a jsem přesvědčen, že ve svých popisech nebo ilustracích zachycuji pouze to co jsem viděl, a že jsem, během čtyř dní těchto výjevů, měl po svém boku tři civilizované a vzdělané muže, kteří mi dali své dobrozdání, že mi dosvědčí tyto výjevy jak jsem je prezentoval, a tato dobrozdání budou s dalšími důkazy budou uvedeny na vhodných místech, jak budu pokračovat.

Během léta 1832 jsem dvakrát navštívil indiánský kmen Mandanů, celý žijící v jedné vesnici zeminou pokrytých vigvamů, na západním pobřeží řeky Missouri, 18 tisíc mil nad městem St. Louis.

Jejich tehdejší počet se pohyboval mezi dvěma a třemi tisíci, a jak víme, žili přísně v souladu se svými domorodými způsoby, bez dalších civilizovaných lidí žijících mezi nimi nebo v jejich blízkosti, kromě několika jednotlivců obchodujících s nimi pro Missouri Fur Company (Missourijská kožešinová společnost) a žijících v obchodních domech v blízkosti vesnice.

Dvě skupiny výzkumníků navštívily Mandany dlouho předtím, ale žádným způsobem neovlivnili jejich zvyky. První z nich v roce 1738 pod vedením bratrů Verendrye (neskloněno), francouzů, kteří potom podél Missouri a Saskachewan vystoupili do Skalistých hor; a další pod vedením Lewise a Clarka, asi šest let poté.

Mandanové měli ve svém vzhledu stejně jako ve svých zvycích mnoho zvláštností odlišujících je od ostatních kmenů kolem nich. Měli postavu běžné výšky; nosili pohodlné a v mnoha ohledech velmi pěkné oblečení s koženými ozdobami. Jak muži tak ženy nosili kamaše a mokasíny vyrobené z kůže, úhledně ozdobené obarvenými dikobrazími ostny. Každý muž měl svoji „tuniku a plášť (tunique and manteau)“ z kůže, který nosil podle teploty; a každá žena nosila šaty z jelení nebo antilopí kůže, zakrývající paže až po lokty, a tělo od krku skoro k chodidlům.

V barvě pleti, vlasů a očí byli podobní ostatním americkým kmenům, ale byly tam výjimky, zahrnující jednu šestinu až pětinu kmene, jejichž pleť byla téměř bílá a vlasy stříbřitě šedé od dětství až do stáří, jejich oči byly světle modré a jejich tváře oválné, bez ostře řezaných rysů, tak charakteristických pro všechny další americké kmeny, což bylo nepochybně následkem přimíchání nějaké cizí krve.

Mezi muži byl rozšířen zvláštní a mimořádně nezvyklý způsob, - upravování vlasů, používaný většinou z nich, aby padaly, a rozprostíraly se přes jejich záda ke kyčlím, často až k lýtkovým svalům jejich nohou; jsou rozdělené do plochých pramenů širokých asi palec, nebo trochu více, a v intervalu dvou nebo tří palců napuštěných vytvrzeným klihem (glue) a červeným nebo žlutým okrem. 

Znázorňuji zde (Obrázek I.) tři portréty Mandanů ve svých běžných krojích, - náčelníka, bojivníka a mladou ženu, - aby si čtenář, z podivně působících postav přestrojených a nalíčených různými barvivy pro účely obřadu popisovaného v této práci, nevytvořil nesprávný náhled na jejich obvyklé vzezření.

Mandanové (Nu-mah-ká-kee, bažanti (pheasants), jak se sami nazývají) byli, od svého objevení až do svého zániku, známi jako jeden z nejpřátelštějších a nejpohostinějších kmenů v pohraniční oblasti USA; a to se v těchto oblastech stalo příslovečným, a přispělo k jejich dobré pověsti, protože sami prohlašovali „že žádný Mandan nikdy nezabil bílého muže“.

Mne jejich náčelník i lidé přijali velmi laskavě, a při každé příležitosti mi dovolili udělat portréry a další náčrtky a poznámky o jejich zvycích; a od pana Kippa, vedoucího obchodů Kožešinové společnosti (Fur Company) na této stanici a jeho tlumočníka, mi bylo umožněno získat nejúplnější tlumočení zejména všech, kterých jsem se vyptával.

O jejich „výročním náboženském obřadu“, který Mandanové nazývají „O-kee-pa“ jsem slyšel dlouho před tím než jsem dorazil do jejich vesnice, a od pana Kippa, který s těmito lidmi pobýval několik let, jsem k němu dostal částečné vysvětlení a nejnaléhavější radu, abych zůstal až do obřadu, protože věřil že by mne to mohlo velmi zajímat.

Rozhodl jsem se tedy vyčkat do jejího začátku, a mezitím, strávit čas zpovídáním jednoho z náčelníků, jehož portrét jsem namaloval, když tento obřad začínal, odpověděl mi že „mohl být zahájen jakmile byly vrbové lístečky pod břehem řeky plně vzrostlé“. Když jsem se ho ptal co s tím má vrba společného, odpověděl mi: „Větévka, kterou pták přinesl do Velké kánoe byla z vrby a měla lístky plně narostlé“.

To píši pro čtenáře, aby si uvědomil překvapení s jakým jsem přijal takovou poznámku z úst domorodého muže v srdci indiánské země 18 tisíc mil od nejbližší civilizace; a dychtivost s jakou jsem pokračoval ve vyptávání se na tak neočekávanou a zajímavou věc.

Vyptával jsem se ho jakého ptáka měl na mysli, a když zjistil že je pro mne obtížné mu porozumět, vzal mě za paži, a vedl mne točitou cestou přes vesnici, až objevil pár mourning (=truchlící, naříkající) holoubků zobajících na boku jednoho zeminou pokrytého wigwamu, ukázal na ně a řekl: „Tam je ten pták, je to velká medicine“. Pak mne napadlo, že při cestě do jejich vesnice mne pan Kipp varoval abych neubližoval těmto ptákům, kterých bývá ve vesnici velké množství, a jsou hlídáni a ochraňováni a pověrčivě uctíváni jako velká medicine (nebo mysterium).

Čtenář se může zcela oprávněně zeptat, jak je možné, že Mandanové mají židovské podání s olivovou ratolestí a holubicí, pokud americká pověst o Potopě světa nebyla přinesena z východního kontinentu? To je jednoduše vysvětlitelné; protože tyto pojmy a „Velká kánoe“ používané Mandany, avšak naprosto nepoužívané a neznámé u ostatních kmenů amerického kontinentu, netvoří součást všeobecné pověsti, ale byly mezi Mandany, stejně jako jiné zvyky, které budou popsány, zaneseny nějakými zbloudilými skupinami Velšanů, nebo jinými civilizovanými lidmi, kteří přišli k mandanskému kmeni, a po shlédnutí mandanských obřadů a vyslechnutí jejich pověsti o Potopě, těmto lidem popsali židovské pojetí, ze kterého Mandanové přijali a zařadili do svého systému pojmů „vrbovou větévku“ neboli olivovou ratolest a „Velkou kánoi“ neboli Archu, zatímco ostatní kmeny, které se zmiňují o kánoi používají pouze slovo „kánoe“. A existuje také mnoho kmenů v blízkosti Skalistých hor, a v severním Mexiku, které, bez narušení přinejmenším hlavního faktu pověsti, neuvádějí žádnou zmínku o jakékoli kánoi, ale popisují, že předek nebo předci současné lidské rasy se různými zázračnými způsoby dostali na vrcholek hory, kam nedosáhla voda v níž zahynul zbytek lidstva.

Na Obrázku II. jsem znázornil pohled z ptačí perspektivy na část mandanské vesnice, který je nezbytný aby byl čtenář schopen plně porozumět popisovanému obřadu.

Jak jsem dříve řekl, všichni tito lidé žili v jedné vesnici, a jejich vigvamy byly pokryté zeminou, - všechny měly stejný tvar; jejich konstrukce nebo kostra byly vyrobena z klád, a pokrytá došky z vrbových větví, a přes a na ně, v tloušťce stopy až dvou vrstva tuhého jílu a štěrku, který se stal tak tvrdým, že umožňoval celé skupině obyvatel i se psy ležet na vršku vigvamu. Tyto vigvamy se lišily ve velikosti, od třiceti až po šedesát stop v průměru, byly dokonale okrouhlé a často v nich přebývalo dvacet až třicet osob.

Vesnice byla dobře chráněna ze předu vysokými a strmými skalnatými břehy řeky; ze zadu palisádou klád pevně zasazených v zemi, s příkopem na vnitřní straně, ne na vodu, ale pro ochranu válečníků, kteří z něj stříleli šípy mezi kůly.

Na tomto obrázku jsou znázorněny „Medicine Lodge“ (Lodge=vigvam), a „Velká kánoe“ (nebo symbol „Archy“), jsou nápadné a jejich pozice by se měla zobraziv v paměti během popisu obřadů, až o nich bude řeč.

The „Medicine vigvam“ byl největší vigvam ve vesnici, měl 76 stop v průměru, a nad ním byly na tyčích zavěšené čtyři symboly (obětování různě zabarvených a drahých šatů), a byl těmito lidmi považován za druh chrámu, udržovaný jako přísně posvěcený, byl postaven a používán výhradně pro tyto čtyři dny obřadů, a během zbytku roku byl uzavřen.

V otevřené oblasti ve středu vesnice stála Archa (neboli „Velká kánoe“), okolo které byla konána velká část obřadů. Tento primitivní symbol, osm nebo deset stop vysoký, byl vyroben z dřevěných prken a obručí, a měl trochu vzhled velkého sudu stojícího na svém dně, a obsahoval tajemné věci, které nikdo kromě medicinmana nesměl vidět. Za důkaz posvátnosti  tohoto objektu byla považována skutečnost, že i když stál nepochybně po mnoho let ve středu vesnice a v centru dění, nebyla na něm sebemenší odřenina nebo škrábnutí!

V dálce, venku za palisádou, je na obrázku vidět část jejich hřbitova. Jejich mrtví, byli částečně balzamováni, pevně zabaleni do bizoní kůže, zvláčněni klihem a vodou, a umístěni na lešení z dosahu zvířat i lidí, tak že každé tělo mělo své vlastní lešení.

O-kee-pa, ačkoli se tomu v mnoha ohledech zjevně nepodobá, byla přísně náboženským obřadem, vedeným z velké části s posvátným zbožným uctíváním, odříkáním, obětováním a s prosbami (motlitbami), a existovaly tři velmi důležité a významné záměry kvůli kterým se konala.

Za prvé: Výroční oslava události „ustoupení vod“ Potopy, o které měli zvláštní pověst, a která se v jejich jazyce nazývala „Mee-ne-ró-ka-há-sha“ (klesání vod).

Za druhé: Za účelem tance, který nazývali „Bel-lohk-na-pick“ (bizoní* tanec), jehož přesnému provedení přisuzovali moc přivolat bizony, kteří poskytnou jídlo během následujícího roku.

 

*pozn. překl.: nebo možná býčí (bull-dance)

 

A za třetí: Za účelem provedení mladých mužů, kteří během minulého roku dospěli do mužského věku, přes těžké zkoušky strádání a tělesného mučení, které i když předpokládaly sílu jejich svalů a připravovaly je pro extrémní odolnost, vlastní jejich náčelníkům, kteří byli pozorovateli této scény, aby posoudili a srovnali jejich tělesné síly, a schopnost přestát nedostatek a utrpení, které často dolehnou na všechny indiánské bojovníky, a směli rozhodnout, kdo by byl mezi mladými muži nejlépe schopen vést válečnou výpravu v krajně naléhavých případech.

V nadcházejícím období  pro konání tohoto obřadu, se jednoho rána před východem slunce sám hlavní medicinman ukázal na vrcholku vigvamu promluvil k lidem a řekl jim, že na obzoru na západě objevil  něco velmi zvláštního, a že věří že v nadcházejícím východu slunce velký bílý muž vstoupí do vesnice ze západu a otevře Medicine vigvam“.

 

 

V krátké době byly vršky vigvamů a všech dalších vyvýšení pokryté muži, ženami a dětmi ve středu; a v té chvíli paprsky slunce rozlily nad prérií a nad vesnicí, současně se ozval výkřik, a v několika minutách byly všechny hlasy spojeny v řevu a žalostném křiku, a s nimi také štěkání a vytí psů; vše bylo v pohybu a očividných obavách, své zbraně a koně připravené, aby případného nepřítele smetli jako bouře.

Všechny pohledy v té chvíli směřovaly k prérii, kde byla v dálce, asi jednu míli od vesnice, osamělá postava sestupující z kopců prérie a blížící se přímo k vesnici, až dorazila k palisádě, kde ji byl připraven přivítat hrozivý šik štítů a kopí. Velká skupina bojovníků byla seřazena v bitevních pozicích, když jejich vůdce vystoupil a zavolal na cizince ať oznámí své záměry, a řekne odkud přichází. On odpověděl, že přišel z vysokých hor na východě, kde přebýval, - že přišel, aby otevřel Medicine vigvam Mandanů, a že jeho přístup k němu nesmí být narušen, jinak by byl zničen celý kmen.

Hlavní náčelník společně s radou náčelníků (counsil of chiefs), kteří měli černě pomalované tváře a byli v té chvíli shromážděni ve sněmovním domě (counsil-house), byli vysláni a brzy se objevili, vesměs na palisádě, a rozeznali návštěvníka jako starého známého a oslovovali jej „Nu-mohk-múck-a-nah“ (první a jediný člověk). Všichni si sním potřásli rukama, a pozvali ho za palisádu. On k nim pak krátce promluvil a připomenul jim, že každý člověk na zemi zahynul při potopě, kromě jeho samotného, jež se se svou kánoí vylodil na vysoké hoře na západě, kde stále přebývá, a odkud přichází otevřít Medicine vigvam, aby Mandanové mohli oslavit ustoupení vod a vykonat správné objeti vodě, aby se stejná katastrofa znovu neopakovala.

V příští chvíli byl viděn, jak vstoupil do vesnice v doprovodu náčelníků, až křik a znepokojení obyvatel vesnice náhle ustaly, a každý byl náčelníky nabádán, že by se ženy a děli měly všechny utišit a jít spát do svých vigvamů a také jejich psi by měli být utišeni během celého dne, který náležel Velkému duchovi (Manitou).

Uprostřed této překvapivé a vzrušující scény, která byla muži, ženami, dětmi a (podle všeho) i jejich psy  tak dobře sehrána, jsem měl ztěží odvahu bedlivě pozorovat, až do prohlášení obchodníka s kožešinami, pana Kippa, se kterým jsem byl ubytován, že to byl začátek „velkého obřadu“, a že bych neměl propást okamžik zahájení, a udělat náčrtky všeho co se přihodí.

Touto radou mě pan Kipp doprovodil k palisádě, kde jsem měl dobrý výhled pro sledování cizince ze západu; vypadal jako velmi starý muž, jeho tělo bylo nahé, s výjimkou roucha tvořeného čtyřmi bílými vlčími kůžemi. Jeho tělo a tvář vyly zcela pokryté bílým jílem, a vzdáleně připomínal, v malém odstupu, skutečného bílého muže. Jak šel, tak ve své levé ruce držel velkou dýmku, která se zdála být vytvořena jako velmi posvátná věc. Průvod se pohnul k Medicine vigvamu, který tato osobnost, jak se zdálo, zamýšlela jen otevřít. Otevřel a vešel dovnitř sám, vigvam byl (jak jsem zjistil) během uplynulého roku pověrčivě zavřený, a nikdo jej nepoužíval od posledního obřadu.

Náčelníci pak odešli do sněmovního domu, ponechávajíce cizince samotného v této posvátné budově; brzy poté se objevil v jejích dveřích a zavolal ven na náčelníky aby mu poslali „čtyři muže – jednoho od jihu, jednoho od severu, jednoho od východu a jednoho od západu, jejichž ruce a nohy byly očištěny aby neznesvětily posvátný chrám, zatímco budou během dne uvnitř domu pracovat“.

Tito čtyři muži byli brzy předvedeni, a byli během dne zaměstnáni zametáním a uklízením každé části chrámu, a posypáním podlahy která byla ze ztuhlého štěrku a jílu, a zdobením jejích stěn, vrbovýma větévkama a aromatickými květinami, které posbírali na prérii, a jinak jej připravovali na „Obřady“, které měly začít příštího rána.

Konec první části

 

Během zbytku dne, zatímco všichni Mandanové byli zavřeni ve svých vigvamech a nikdo nesměl vyjít ven, navštívil Nu-mohk-múck-a-nah (první a jediný muž) sám každý vigvam, a když zavolal, vlastník se objevil a zeptal se: „Kdo je tam?“ Na to on odpověděl vylíčením zničení celého lidstva při Potopě, s výjimkou jeho samého jenž se zachránil ve své „Velké kánoi“, a nyní  bydlí na Západě; a vysvětlením, že přišel otevřít Medicine vigvam, aby Mandanové mohli provést nezbytné oběti vodě, a pro to bylo potřeba, aby u dveří každého mandanského vigvamu dostal nějaký ostrý nástroj a dal jej do vody jako oběť, protože takovými nástroji byla vyrobena „Velká kanoe“.

U každých dveří tak požadoval a dostal nějaký ostrý či špičatý nástroj nebo nástroj vyrobený z kovu či oceli, který byl zdá se získán a přichystán pro tuto příležitost; s nimi se večer vrátil do Medicine vigvamu, kde je uložil a kde zůstaly během čtyřech dní obřadu, a jak později uvidíte, poslední den obřadu při západu slunce byly za přítomnosti náčelníků a celého kmene z vrcholků útesů vhozeny do hluboké vody a tak byla vykonána oběť vodě.

Nu-mohk-múck-a-nah pak během noci sám odpočíval v Medicine vigvamu a příštího rána při východu slunce před vigvamem vyzval všechny mladé muže, kteří byli uchazeči o absolvování O-kee-pa jako bojovníci, aby předstoupili, - zbytek vesničanů byl stále uzavřen ve svých vigvamech.

V několika minutách se v obdivuhodné skupince objevilo asi padesát mladých mužů, kteří jak jsem věděl, všichni dosáhli během minulého roku dospělosti, se ztepilými těly zcela obnaženými, ale od hlavy k patě potřenými jílem různých barev, - někteří bílou, jiní čevenou nebo žlutou, a další modrou a zelenou. Každý si na levé ruce v níž měl luk nesl štít z bizoní kůže, a v pravé ruce si nesl svůj medicine vak (bag).

V tomto stavu následovali „ Husím pochodem“ Nu-mohk-múck-a-nah do Medicine vigvamu a zaujali svá místa kolem stěny vigvamu, každý si svůj luk s toulcem, štít a  medicine vak pověsil za sebe a lehl si na podlahu.

Nu-mohk-múck-a-nah pak zavolal do Medicine vigvamu hlavního medicinmana kmene, kterého jmenoval O-kee-pa-ka-see-ka (strážce a průvodce obřadem) tím že do jeho ruky vložil velkou dýmku, kterou si s sebou tak opatrně přinesl, „která se s ním zachránila ve Velké kánoi“ a na které se ukážou veškeré tyto svátosti záviset.

Nu-mohk-múck-a-nah se pak přichystal k odchodu, potřásl si s nimi rukama a opustil Medicine vigvam s tím, že se chce vrátit na západ, kde žije a vrátí se znovu příští rok aby otevřel Medicine vigvam. Pak prošel vesnicí, potřásl si rukou s náčelníky a za pár chvil bylo vidět jak mizí za kopci ze kterých minulý den přišel.

Vícekrát se jeho neobvyklá postava při obřadu neobjevila, ale než popis obřadu skončí dozvíte se o něm mnohem více*.

 

*Zde se znovu objevuje otázka, proč, pokud nebyla indiánská pověst o Potopě židovského původu, byl „první a jediný muž“ Mandany představován jako bílý muž? a odpověď je stejná jako předtím u pojmů „vrbová větévka“ a „Velká kanoe“. Stejní učitelé naučili tyto lidi věřit, že první muž byl bílý muž, a oni ho následkem toho tak znázorňují, - je to ale zvláštnost Mandanů, která není ve zvycích nebo myšlení ostatních kmenů amerického kontinentu.

 

Zde je správné místo k popsání způsobu, jakým jsem získal přístup na toto posvátné místo, a vyjádřit uznání, které dlužím muži který mi laskavě dal povolení k tomu být svědkem toho co přede mnou pravděpodobně žádný bílý muž neviděl, tajemných a posvátných záležitostí uvnitř Medicine vigvamu, tak posvátných, že měl dva vchody s chodbou ležící mezi nimi a ozbrojenou stráží na každém konci, nutně zabraňující ve vstupu všem bez povolení Průvodce (conductor) obřadem, a přísně jej hlídající před vstupem nebo nahlížením žen, kterým, jak bylo řečeno, nebylo nikdy umožněno zahlédnout byť jen malou část jeho vnitřku.

Ten byl také příliš posvátným místem pro přístup pana Kippa, obchodníka s kožešinami, který žil ve vesnici osm nebo deset let; ale naštěstí pro mne, jsem den předtím dokončil portrét proslulého doktora neboli „medicinmana“, kterému bylo právě předáno vedení obřadu, a jehož domýšlivost byla malbou natolik podnícena, že s ní vystoupil na vigvam, držíce ji v rožcích a pronesl k vesničanům toto prohlášení „že musí být největším mužem mezi Mandany, neboť jsem namaloval jeho portrét před tím než jsem nakreslil hlavního náčelníka; a že já musím být velkým ‚medicine‘ bílých, a velkým náčelníkem, když jeho podobenku dokážu vytvořit tak dokonalou, že se všechny ženy a děti rozesmějí!“

Tento muž jenž měl pak na starosti Medicine vigvam, když mne s panem Kippem, obchodníkem s kožešinami, uviděl stát přede dveřmi, vyšel ven, vzal mne za paži a zdvořile mne odvedl do vigvamu a dovolil aby mne můj najatý muž a pan Kipp s jedním úředníkem z jeho podniku následovali. Posadili jsme se na místa a bylo nám dovoleno je sledovat po tři následující dny, což zabralo většinu času od východu do západu slunce; a proto následuje popis těchto scén a jejich kresby, které jsem pak vytvořil, a ke všemu mi pan Kipp a další dva muži dali svá potvrzení, která zde přikládám.

“Tímto způsobem potvrzujeme, že jsme spolu s panem Catlinem byli v mandanské vesnici svědky obřadů znázorněných na čtyřech malbách ke kterým se tento certifikát vztahuje, a že tyto scény znázorňují tak jak jsme viděli, že se odehrály, bez doplňků a přehánění.

“J. Kipp, agent Missourijské kožešinové společnosti.

“J. Crawford, úředník.

“Abraham Bogard.

 

“Mandanská vesnice, 28. července 1832

 

Průvodce (Conductor) či Mistr (Master) obřadů pak, s dýmkou (medicine-pipe) v ruce,  zaujal své místo na zemi blízko ohně, ve středu vigvamu, a zahájil volání, a pak pokračoval ve vyvolávání Velkého ducha, zatímco střežil mladé uchazeče, kteří byli rozsazeni kolem stěn vigvamu a po čtyři dny jim nebylo dovoleno jíst, pít, nebo spát. (Vnitřek vigvamu, který nazývali „Mee-ne-ro-ka-Há-sha“ – utišení vod, - můžete vidět na Obrázku III.)

Snášením velké únavy a dokonce vyhladovění, které bylo vyvoláno, byli mladí muži připravováni na mučení, kterým procházeli potom.

Medicine vigvam, ve kterém takto zůstávali během těch čtyř dní, a který měl, jak jsem již řekl, sedmdesát pět stop v průměru, vykazoval to nejpodivnější a nejmalebnější vzezření. Jeho strany byly podivně ozdobeny vrbovými větévkami a aromatickými rostlinami, a na jeho podlaze (také pokryté vrbovými větévkami) byly podivně rozmístěny bizoní a lidské lebky.

Byly tam také čtyři uctívané a významné předměty ležící na zemi, a to vaky z nichž každý obsahoval asi tři až čtyři galony vody. Ty se zdály být objekty s velkou pověrčivou vážností, a byly vytvářeny s velkým úsilím a vynalézavostí, z kůží z bizoní šíje sešitých dohromady ve tvaru velké želvy ležící na zádech, každá měla jakýsi ocásek vyrobený z havraního peří, a hůl jako paličku, která na ní ležela a se kterou, jak se uvidí v následujících částech obřadu, hudebníci bubnují na vaky, jako na hudební nástroje pro jejich podivné tance.

Po stranách těchto vaků, které nazývali Eeh-tee-ka (bubny), byly dva další předměty stejného významu, které nazývali Eeh-na-de (chrastítka), vytvořené ze suchých neopracovaných kůží, tvarovaných do tvaru tykvové skořápky, kterou také používali, jak se uvidí, jako další hudební nástroj pro jejich tance.

Vaky s vodou vypadaly velmi starobyle a Mandanové předstírali, že voda do nich byla nabrána při Potopě. Kdy do nich byla voda opravdu nabrána, nebo kdy byla doplňována, jsem se proto nemohl dozvědět.

Několikrát jsem se pokusil jeden z těchto želvovitých bubnů zakoupit, a nabízel jim za ně zlato v obchodním domě Kožešinové společnosti v hodnotě jednoho sta dolarů, ale oni řekli že to jsou medicine (tajemné) věci a že tudíž nemohou být prodány za žádnou cenu.

Takový byl vzhled vnitřku Medicine vigvamu během prvních tří dní (a části čtvrtého dne). Během prvních tří dní, zatímco věci takto zůstávaly uvnitř Medicine vigvamu, se venku a okolo „Velké kánoe“ odehrávalo mnoho podivných a groteskních výstupů.

Hlavní z těchto výstupů, který nazývali Bel-lohk-na-pick (bizoní tanec), jehož přesnému dodržení přisuzovali příchod bizonů, aby je zásobili jídlem, byl jeden z neobyčejně groteskních a zábavných, a byl tančen čtyřikrát první den, osmkrát druhý den, dvanáctkrát třetí den a šestnáctkrát čtvrtý den, a vždy okolo „Velké kánoe“, kterou jsem již zmiňoval. (Viz. „Bizoní tanec“, Obrázek IV).

Hlavní postavy v těchto podivných scénách bylo osm mužů, kteří přes sebe měli přehozené celé bizoní kůže, umožňující jim věrně napodobit vzhled a pohyby těchto zvířat, protože těla těchto tanečníků byla držena v horizontální pozici, rohy a ocas zvířat zůstaly na kůži a kůže hlavy zvířete sloužila jako maska, přes jejíž oči se tanečníci dívali.

Všech těchto osm mužů bylo nahých a přesně stejně pomalovaných, a to nejneobyčejnějším způsobem; jejich těla, údy a tváře byly zcela pokryté černou, červenou nebo bílou barvou. Každý kloub byl označen dvěma bílými kruhy, jeden uvnitř druhého, dokonce i klouby spodní čelisti a prstů na rukou i nohou; a břicho bylo pomalováno aby znázorňovalo tvář dítěte, s tím že pupek představoval pusu (Viz. „Bizoní býk“, Obrázek V. *)

 

* Zatímco mi mužný válečník stál modelem pro tento náčrtek, řekl mi že osm mužů celý den malovalo těla a paže osmi bizonů, a že žádná část nebyla nakreslena jeho vlastníma rukama.

 

Každá z těchto postav také měla chumáč bizoních chlupů uvázaný okolo kotníků, ve své pravé ruce měla chrastítko (she-shée-quoin), a tenkou šest stop dlouhou tyč v levé ruce; a kromě bizoní kůže nesli na svých zádech také svazek vrbových větví, velký asi jako snop pšenice. (Viz. tančící „Bizoní býk“, Obrázek VI.).

Těchto osm mužů představujících osm bizoních býků se rozdělilo do čtyř párů a zaujalo své pozice okolo Archy neboli „Velké kánoe“ (jak je vidět na celkovém pohledu, Obrázek IV.), čímž představovali čtyři základní body; a mezi každým jejich párem byla další postava, zády obrácená k „Velké kánoi“, účastnící se téhož tance, udržující krok s osmi bizoními býky, s tyčí v jedné ruce a chrastítkem ve druhé: a jejich počet čtyř odpovídal čtyřem světovým stranám.

Těla těchto čtyř mužů byla také zcela nahá, s výjimkou nádherných kiltů z orlího peří a hermelínu (ne sýru pochopitelně, ale kožešiny z hranostaje – angl. „ermine“) a čelenky ze stejného materiálu.

Dvě z těchto postav, které nazývali noc, byly černě pomalovány uhlem a tukem, s mnoha bílými puntíky na těle a končetinách, které nazývali hvězdami. (Viz jedna z postav na Obrázku VII.).

Další dvě z těchto postav byly od hlavy k patě pomalovány tak červeně jako by byly namalovány rumělkou, s bílými proužky podélně přes jejich těla a končetiny, a byly nazývány ranními paprsky (symboly dne). (Viz jedna z postav na Obrázku VII.).

Těchto dvanáct postav bylo jedinými postavami zapojenými do Bizoního (Býčího) tance, který byl pokaždé opakován stejným způsobem bez zjevných rozdílů. Nicméně tam bylo velké množství postav, které představovaly různá zvířata z té oblasti, a které dodávaly ucelený smysl této podivné scéně, a každá z nich si zaslouží nějakou pozornost.

Bizoní tanec byl veden starým mistrem obřadu (O-kee-pa Ka-see-ka) nesoucím svou medicine dýmku; jeho tělo bylo zcela nahé a pokryté žlutým jílem.

Pro každou dobu kdy byl Bizoní tanec opakován vyšel tento muž z Medicine vigvamu s medicine dýmkou v rukou a vedl s sebou čtyři staré muže nesoucí želví buben, jejich těla byla pomalována červeně, a na hlavách měli čelenky z orlího peří, a s nimi dalšího starého muže se dvěmi she-shée-quoins (chrastítky). Ti zaujali svá místa po straně „Velké kánoe“, a začali bubnovat, chrastit a zpívat, zatímco průvodce obřady, s medicine dýmkou v rukou, byl skloněn proti „Velké kánoi“ a zvučným hlasem volal k Velkému duchu, jak je vidět na celkovém pohledu, na obrázku IV. Naproti „Velké kánoi“ seděli na zemi dva muži s medvědími kůžemi přehozenými přes sebe, používající jich jako masek zakrývajících jejich tváře. Jejich těla byla nahá a pomalována žlutým jílem.

Tyto postavy, které nazývali medvědy grizzly, neustále bručely a hrozily zhltnout kohokoli před nimi, a zasahovaly do podoby obřadu. K jejich uspokojení a utišení ženy neustále přinášely a pokládaly před ně masité pokrmy, které byly často uchváceny a odneseny do prérie dvěma muži nazývanými hladoví orli, jejichž těla a končetiny byly pomalovány černě, zatímco jejich hlava a nohy od kotníků dolů a ruce byly nabíleny jílem. Byli na prérii pronásledováni skupinou malých chlapců, jejichž těla a končetiny byly pomalovány žlutě a jejich hlavy bíle a měli oháňky z bílých jeleních chlupů a byli nazýváni antilopami.

Za nimi byli dva muži představující labutě, jejich těla byla nahá a namalována na bílo, a jejich nosy a nohy od kotníků dolů byly namalovány černě.

Byli tam dva muži nazýváni chřestýši, s nahými těly podivně pomalovanými, aby se podobali tomuto plazu; každý nesl v jedné ruce chrastítko a ve druhé svazek vrbových větviček. (Viz. „Chřestýš“ na obrázku VIII.). Byli tam také dva bobři, představovaní dvěma muži, s výjimkou hlavy, zcela oblečených v oděvu vyrobeném z bizoní kůže a s bobřím ocasem připevněným k pásku. (Viz. „Bobr“ na obrázku VIII.).

Dále tam byli dva muži představujících supy, s nahými těly pomalovanými hnědě, hlavami a pažemi pomalovanými modře, a s nosem namalovaným na červeno.

Dva muži představující vlky měli nahá těla oblečena do vlčích kůží. Ti pronásledovali antilopy, a vždy když jednu z nich na prérii dohonili, jeden nebo oba medvědi grizzly vyrazili a předstírali zhltnutí antilopy, jako odplatu za to že antilopy zhltly jídlo, které jim daly ženy.

Všechny tyto postavy věrně napodobovaly chování zvířat, které představovaly, a všechny měly nějaké podivné, ale případné písně, které neustále zpívaly během tanců, pravděpodobně bez toho aby samy znaly jejich význam, byly to přísně medicine písně, které jsou skutečně drženy v tajnosti před vlastním kmenem, s výjimkou těch kdo byli do jejich tajemství (medicine) zasvěceni v ranném věku, za enormní cenu; já jsem tudíž samozřejmě neuspěl při získávání jejich překladu.

Na konci každého z těchto bizoních tanců, ti kdo představovali zvířata a ptáky spustili vytí a křik příslušný jejich druhu; v ohlušujícím sboru; někteří tančící, jiní skákající, a další (patrně) létající; bobři pleskající svými ocasy, chřestýši chrastící svými chřestítky, medvědi bušící svými tlapami, vlci vyjící a bizoni válející se se v písku nebo vzpínající na zadních; a tančící odtud společně k sousednímu vigvamu, kde zůstali v podivné a malebné skupince dokud mistr obřadu opět nevyšel z Medicine vigvamu, a nesklonil se jako předtím proti „Velké kánoi“, a nezavolal na všechny tanečníky, hudebníky a skupinu zvířat a ptáků aby se znovu shromáždili kolem něj.

Tento vigvam, který byl během této příležitosti také přísně Medicine vigvam, se používal pro malování a upravování všech postav, a během čtyř dní obřadů do něj nebylo umožněno vstoupit nikomu, s výjimkou osob účastnících se obřadů, mi byl ukázán mistrem obřadů, který se mnou dovnitř poslal medicinmana zatímco probíhalo malování a zdobení těl postav pro bizoní tanec; a jen ty nejživější představy by někdy mohly vytvořit cokoli s tak zvláštním, tak divokým a tak nepochopitelném dojmem, jako ta podivná podívaná, kterou jsem spatřil.

Žádný muž se nemaloval sám, ale stál nebo ležel nahý, vystaven jako socha práci jiných rukou, které byly určeny k tomuto účelu. Každý malíř se zdál mít speciální oblast nebo zvláštní postavu, a každý se zdál pracovat s velkou pečlivostí a úsilím o uznání publika, až vyjde jeho postava.

Možná se zdá jednoduché si představit takovou skupinu nahých postav, a efekt, který by primitivní malování na jejich těla mělo; ale já jsem připraven prohlásit, že nejnápaditější představa nemůže ocenit jednoduchou krásu těchto půvabných postav zdobených různými barvami, ležících ve skupině nebo se usazujících v prudkém pohybu; to byla jedna ze scén, která musí být spatřena na vlastní oči aby mohla být plně doceněna.

První tvrdá zkouška kterou prošli všichni v této svatyni byl Tah-ke-way ka-ra-ka (skrývající muž – hiding man), jméno dané staršímu muži, který byl vybaven malými opasky z jeleních šlach, za účelem schování žaludů penisů (glans secret - secret-schovat, tajemství, glans- žalud penisu), což bylo tímto odborníkem uděláno jednotně, u všech výše jmenovaných postav, přetažením pokožky přes předek žaludu a bezpečným svázáním šlachami, a pokrytím přirození jílem, který nabíral z dřevěné misky, a svou rukou je nemilosrdně omítl (zasádroval-plastered - pozn. překladatele: to vypadá na opravdu tvrdou zkoušku).

Bylo tam asi čtyřicet mužů vykonávajících jednotlivé části bizoního tance, představujících různá zvířata, ptáky a plazy té země, a čtyřicet chlapců představujících antilopy, - vytvářeli skupinu osmdesáti postav, úplně nahých a pomalovaných od hlavy k patě mnoha podivnými tvary a všemi barvami, jak již bylo popsáno; a padesát mladých mužů zůstávajících v Medicine vigvamu a čekajících na utrpení svého mučení, bylo také nahých a zcela pomazaných jílem různých barev (jak již bylo také popsáno), někteří červeně, jiní žlutě a další modře a zeleně; takže do těchto podivných scén bylo pravděpodobně zapojeno sto a třicet osob, a nebyl vidět ani jeden coul přirozené barvy jejich těl, končetin, nebo jejich vlasů!

Během úplně každého z těchto býčích tanců, čtyři staří muži, kteří bubnovali na vaky s vodou, k Velkému duchu, vyvolávali své prosby aby zachoval svoji přízeň a seslal jim bizony pro zásobení jídlem na následující rok. Také podněcovali kuráž a odvahu mladých mužů uvnitř Medicine vigvamu, kteří naslouchali jejich modlitbám, sdělujícím jim že „Velký duch má své uši otevřené v jejich prospěch; že vlastní atmosféra venku je plná klidu a štěstí pro ně až budou přijati; že ženy a děti by mohly držet tlamy a čelisti medvědů grizzly; že byli ze dne na den vyvoláváni Zlým duchem (Evil Spirit); že jím stále byli vyzýváni aby přišli a přesto se neodvážil objevit“.

Ale uprostřed posledního tance poslední den, náhlý poplach ve skupině oznámil příchod podivné postavy ze Západu. Ženy křičely, psi vyli, a všechny oči se obrátily k prérii, kde, míli nebo tak nějak daleko, bylo vidět osamělého muže přibližujícího se k vesnici; jeho barva byla černá, a skákal v různých směrech, a klikatou cestou se přiblížil a vstoupil do vesnice, za největších (zdánlivých) nepředstavitelných obav a zděšení žen a dětí.

Tato podivná a strašná postava, která byla nazývána O-kee-hée-de (sýček nebo Zlý duch), skákala zástupem, kde se konal bizoní tanec (jak je vidět na Obrázku IV.), varující všechny aby s ním nepřišli do kontaktu. Jeho tělo a končetiny byly pomalovány uhlově černě rozdrceným dřevěným uhlím a tukem, s kroužky bílého jílu. Bílé vroubkování, jako obrovské zuby, obklopovaly jeho ústa, a jeho oči obklopovaly bílé kruhy. Ve svých rukou nesl nějaký druh hůlky – štíhlou tyč asi osm stop dlouhou, s červeným balónkem na jejím konci, kterým šoupal o zem jak běžel. (Viz „O-kee-hée-de“ na Obrázku IX.).

Při vstupu do davu, kde pokračoval bizoní tanec, zamířil své kroky směrem ke skupině žen, které ustupovaly v největším strachu, padaly jedna přes druhou a křičely o pomoc jak pokročil nad ně. V této chvíli rostoucího poplachu k němu výkřiky žen přivedly O-kee-pa-ká-sce-ka (průvodce obřadem) s jeho medicine dýmkou, aby je chránil. Tento muž nechal „Velkou kánoi“, proti které se klaněl a volal během tance, a nyní strčil svou medicine dýmku před tohot ošklivého netvora, a zcela jej pozoroval svýma očima, držel jej bez hnutí pod svým kouzlem, dokud se ženy a děti nestáhly z jeho dosahu.

Trapnost postavení tohoto černého démona, a komický vzhled těch dvou, mračících se jeden na druhého, zatímco ženy a děti a celý zástup se jim smál, byly zábavnější než je možné popsat.

Po zvučném zasyčení a zavzdychání ze zástupu, a odchodu žen do bezpečné vzdálenosti, byla medicine dýmka postupně stažena, a tento neomalený netvor, jehož hůlka byla pomalu spouštěna k zemi, získal opět sílu k pohybu.

Mistr obřadů se vrátil k „Velké kánoi“ a pokračoval ve své dřívější pozici a volání, jak bizoní tanec stále pokračoval, bez přerušení.

Zlý duch mezitím putoval k další části vesnice, kde byly znovu slyšet výkřiky žen, a mistr obřadů znovu běžel s medicine dýmkou v rukou aby je zachránil, a přišel právě včas, a držel netvora pod kontrolou jako předtím a znemožňoval mu znovu uniknout.

Po několika pokusech byl tento druh Zlého ducha takto poražen, po čemž přišel putujíce zpátky mezi tanečníky, podle všeho více unavený a znechucený; a ženy postupně předbíhaly a shromáždily se kolem něj, očividně méně vyděšené než několik chvil před tím.

V tomto nešťastném dilema mu byla cesta zastoupena starou matrónou, která za ním útočně přišla s oběma rukama plnýma žlutého prachu, který mu (napřáhnutím kolem něj) náhle hodila do tváře, umazala jej od hlavy až k patě a změnila jeho barvu, jak prach ulpěl na jeho kůži vlhké od medvědího sádla. Jak se otočil dostal další hrst, a další, z různých stran; a konečně jedna uchvátila hůlku z jeho rukou a zlomila ji přes koleno; další se chopily zlomených částí a rozlámaly je na malé kousíčky, a naházely mu je do tváře. Jeho síla se tím ztratila, a změnila se jeho barva; pak začal křičet a utíkal zástupem, tvoříce si cestu k prérii, kde padl do rukou čerstvého houfu žen a dívek (bezpochyby shromážděných za tímto účelem) za palisádou, které jej vítaly pokřikem a pištěním a slovy výčitek, zatímco jej doprovázely značnou cestu přes prérii, a tloukly jej klacky a házely po něm prachem (blátem).

Konečně bylo vidět že unikl z této skupiny žen, která se pak vrátila do vesnice, zatímco on zmizel přes pláně tam odkud přišel.

Houf žen vítězně vstoupil do vesnice a prostoru kde se odehrávaly obřady, a ta šťastná která jej zbavila síly byla doprovázena dvěma matrónami na každé straně. Pak byla svými čtyřmi průvodkyněmi vyzvednuta na předek Medicine vigvamu, přesně nad jeho dveře, kde po nějakou dobu stála a promlouvala k zástupu; prohlašujíce, že „zadržela sílu netvora a také sílu života a smrti mezi nimi; že byla předkem všech bizonů, a že by je mohla přivolat aby přišli, nebo jim říct aby se nepřibližovali, podle toho jak bude chtít“.

Pak nařídila zastavit bizoní tanec – čtyři hudebníci odnesli čtyři želví bubny do Medicine vigvamu. Pomocní tanečníci, a všechny další zúčastněné postavy byli odveleni do oblékacího a malovacího vigvamu. Bizoni a lidské lebky na dveřích Medicine vigvamu (jak je vidět na obrázku III.) přikázala pověsit na čtyři kůly (jak je vidět na obrázku X.). Požádala náčelníky aby vstoupili do Medicine vigvamu a byli svědky dobrovolného mučení mladých mužů (doposud sedících), které nyní započne. Přikázala mistrovi obřadů sedět nečinně u ohně a kouřit medicine dýmku, a odborníkům jít dovnitř se svými noži a kolíky (splints) a zahájit mučení.

Pak zavolala a požadovala nejhezčí ženské šaty v mandanské vesnici, které byly odměnou pro ni, která odzbrojila O-ke-hee-de a měla sílu přivést všechny bizony, které by Mandanové mohli během následujícího roku potřebovat. Její žádost o tyto krásné šaty byla rázná a ona je musela mít k vedení tance Svátku bizonů, který se měl konat tuto noc.

Krásné šaty jí byly předvedeny mistrem obřadů, který jí řekl, „Mladá ženo, získala jsi tento den velkou slávu; a čest vést tanec Svátku bizonů, který se má konat tuto noc, náleží tobě“.

Tak skončil bizoní tanec (bel-lohk-ná-pick) a další zábava v poledne čtvrtého dne O-kée-pa, před výjevy mučení konanými v Medicine vigvamu; a půvabná etiketa (a v některých ohledech nechutná) způsobů, přinejmenším sama naznačuje, že během jejich náboženského obřadu Zlý duch přišel za účelem páchání zla, ale všechny jeho plány byly zmařeny magickou silou medicine dýmky, na které všechny tyto obřady závisí, byl odzbrojen a s ostudou vyhnán z vesnice právě tou částí komunity, kterou přišel trápit.

Býčí tance a další groteskní výjevy vně Medicine vigvamu skončily, scény mučení (nebo pohk-hong jak je nazývali) byly uvnitř vigvamu zahájeny následujícím způsobem (viz. Obrázek X.).

Mladí muži ležící okolo stěn Medicine vigvamu (jak bylo ukázáno na Obrátku III.), kteří nyní dosáhli poledne čtvrtého dne bez jídla, pití nebo spánku, a následkem toho vyčerpaní a zesláblí, zahájili podstupovat operaci nožem a dalšími mučícími nástroji.

Dva muži, kteří měli provést mučení, zaujali své pozice uprostřed vigvamu; jeden s velkým nožem s ostrou špičkou a dvojitým ostřím, které bylo zdrsněné jiným nožem aby způsobil co nejvíce bolesti, byl připraven vytvořit zářezy do masa, a druhý, připraven s hrstí kolíků velikosti mužského prstu, naostřenými na obou koncích, aby byly protaženy ranami jakmile bude dokončena práce s nožem.

Těla těchto dvou mužů, kteří byli pravděpodobně medicinmany, byla pomalována rudě s rukama a chodidly černými; a ten, který vytvářel zářezy nožem měl masku, takže se mladí muži nemohli nikdy dozvědět, kdo jim způsobil jejich rány; a jejich těla a končetiny byly jasně poznamenané kresbou jizev; které nosili jako důkaz, že prošli přes stejně těžké zkoušky.

K těmto dvěma mužům se najednou připlazil jeden z vyhublých kandidátů, a podrobil se noži (jak je vidět na Obrázku X.), kterým jak byl uchopen mezi palec a ukazováček odborníka, prošel pod a přes kůži a maso na každé paži nad a pod kloubem, přes brachialis externus a extensor radialis, a na každé noze nad a pod  kolenem přes vastus externus a lýtkový sval; taky na každém prsu a na každém rameni.

Během této bolestivé operace, mě většina mladých mužů, jak zaujímali své pozice aby po něm byli operováni, sledovala jak si dělám poznámky, vyzývali mne ať se jim podívám do tváře a seděli, bez zjevného hnutí svalem, smějící se na mne, zatímco se nůž prořezával přes jejich maso, se zvukem trhání a krví tekoucí po jejich tělech a končetinách, což neodvolatelně naplnilo mé oči slzami.

Když byly všechny tyto řezy udělány, a kolíky byly protaženy ranami,  byl dolů přímo ze stropu spuštěn provaz ze surové kůže, a připevněn na kolíčky na prsou nebo ramenech, pomocí nich byli mladí muži vyzvednuti a pověšeni, mužem umístěným za tímto účelem na vršku vigvamu.

konec druhé části

 

Tyto provazy byly připojeny ke kolíčkům na prsou nebo ramenech, každý z účastníků měl k některému kolíčku přivázaný štít; v levé ruce svůj držel medicine vak a na každý z nejnižších kolíčků na rukou i nohou byla připevněna vysušená bizoní lebka, která ho zatěžovala a zabraňovala v prudkých pohybech; když jej muž na vršku vigvamu začal na znamení přetahováním provazu zvedat vzhůru. Takto byli zvednuti asi tři nebo čtyři stopy nad zem, až se bizoní lebky a jiné předměty připojené k ranám mohly volně houpat, když jiní muži, jejichž těla byla červená a ruce a nohy od kotníků dolů černé, postoupili a útlými tyčemi je (mladé muže) začali otáčet. Otáčení bylo nejprve pomalé a postupně se zrychlovalo až se jim točila hlava, když zastavili. V každém případě tito mladí muži, kteří se podrobili noži, vkládání kolíčků, a dokonce zavěšení a zvednutí, bez jakéhokoli slyšitelného povzdechu nebo zamumlání, začali, když bylo zahájeno roztáčení, těmi nejsrdceryvnějšími tony křičet a prosit Velkého ducha, aby jim umožnil unést tu bolestivou zkoušku do které vstoupili. Tato žalostná motlitba, zvuky, které žádná představivost nemůže nikdy obsáhnout, a kterým jsem nemohl získat žádný překlad, se zdála mít pevně stanovenou podobu, vykřikovali všichni stejně a pokračovali dokud nezačali omdlévat, až to postupně přestalo.

V každém případě byli otáčeni dokud neomdleli a jejich výkřiky neskončily. S hlavami visícími dolů a jazyky zduřelými, zůstávali zcela bez pohybu a tišší, a v každém ohledu vypadali jako mrtvoly (Viz. Obrázek XI.). Na tomto pohledu, který byl zachycen, když tito dva mladí muži viseli přede mnou, jeden pověšený za svaly na prsou a druhý za svaly na ramenech, a další dva mladí kandidáti jsou vidět jak leží na zemi a čekají až přijdou na řadu.

Když byli přivedeni do tohoto stavu bez známek života, diváci skandovali slovo smrt! smrt! až muži, kteří je otáčeli udeřili svými tyčemi do provazů, což byl signál pro muže na vršku vigvamu, aby je spustil na zem, - doba jejich zavěšení byla od patnácti do dvaceti minut.

Značná bolest způsobená otáčením, o které svědčil zesilující se křik jak se rychleji otáčeli, byla nepochybně způsobena váhou bizoních lebek na kolíčcích, v důsledku jejich odstředivého pohybu, způsobeného rychlostí se kterou se těla otáčela, přidávala se k ní nevolnost způsobená točivým pohybem; a jaká je tato dvojitá agonie, věděl každý dospělý Mandan, a pravděpodobně žádný člověk, který nebyl Mandanem ji nikdy nepocítil.

Po této zkoušce (ve které byly většinou dvě nebo tři těla pověšena ve stejnou dobu), a těla byla spuštěna k zemi, jak bylo popsáno, nějaký muž přistoupil (jak je vidět na Obrázku X.) a vyjmul dva kolíčky na kterých byli zavěšeni, ty musely být protaženy pod značným kusem trapézového nebo prsního svalu, aby mohly udržet váhu jejich těl; ale všechny další zůstaly v mase, aby byly vytaženy způsobem, který ještě bude popsán.

Každé tělo spuštěné na zem vypadalo jako odporná mrtvola bez života. Nikomu nebylo dovoleno poskytnout jim pomoc, když leželi v tomto stavu. Oni zde zažívali své neocenitelné právo dobrovolně svěřit své životy do péče Velkého ducha, a chtěli v tom setrvat dokud jim Velký duch nadá sílu aby vstali a odešli pryč.

V každém případě, jakmile získali dost sil částečně vstát a posunout se do jiné části vigvamu, kde seděl muž se sekerou v ruce a vysušenou bizoní lebkou před sebou, s červeným tělem a rukama a nohama od kotníků dolů černýma, a s maskou, zvedli malíček na levé ruce (jak ukazuje Obrázek X.) směrem k Velkému duchu (nabízejíce jej jako oběť, jak mu hlasitě děkovali za vyslechnutí jejich proseb a ochránění jejich životů ve zkoušce, kterou právě prošli), a položili jej na bizoní lebku, kde jej muž s maskou uťal sekerou blízko ruky.

V několika případech jsem je okamžitě poté viděl nabízet další prst, a byl to ukazováček, takže zůstaly jen dva prostřední prsty na držení luku, jediné zbrani používané v této ruce (poznámka překladatele: je zvláštní že muži na obrázcích vypadají že mají všechny prsty). Byly známy případy, a vícekrát mi to pak bylo mezi náčelníky a bojovníky ukázáno, kdy obětovali také malíček pravé ruky, což byla mnohem větší oběť; a několik slavných kmene mužů, kteří mi byli také ukázáni, kteří dobrovolně prošli touto strašnou zkouškou několikrát, což prokázali odpovídajícími jizvami na prsou a končetinách, které mi ukázali.

Nezdálo se že by mladí muži věnovali pozornost nebo pečovali takto získané o rány, a ani nekrváceli ani se jim to nezanítilo s nějakými vážnými následky, ačkoli byly zasaženy tepny, což bylo pravděpodobně následkem potlačené cirkulace krve způsobené oslabeným stavem do kterého je čtyři dny a noci půstu a jiného odříkání přivedly.

Celý průběh této kruté části obřadu sledovali náčelníci a další důležité osobnosti kmene, aby mohli rozhodnout, kdo byl mezi mladými muži ten nejvytrvalejší a nejodvážnější, kdo vydržel nejdéle viset s drásaným masem aniž by omdlel, a kdo se z mdlob nejrychleji probral, - tak směli rozhodnout komu svěřit vedení válečné výpravy, nebo nejdůležitější pozice, v době války.

Jakmile jich šest nebo osm prošlo touto tvrdou zkouškou jak jsem ji výše popsal, byli vyvedeni z Medicine vigvamu, a po zemi za sebou táhli závaží stále visící na jejich těle, aby podstoupili další a (snad) ještě bolestivější zkoušku.

Tato část obřadu, kterou nazývali Eeh-ke-náh-ka Na-pick (poslední závod) (viz obrázek XII.), se konala v přítomnosti celého kmene, jako diváky. Byl pro ni vytvořen kruh z bizoních tanečníků (kteří odložili své masky) a dalších, kteří se účastnili bizoního tance, a měli nyní čelenky z orlího peří, a všichni byli spojeni věnci z vrbového proutí, které drželi ve svých rukou, a kteří běhali co největší možnou rychlostí a pronikavým řevem, holem „Velké kánoe“; a vně tohoto kruhu byli ve stejné vzdálenosti rozmístěni krvácející mladí muži vyvedení ven se všemi svými lebkami a dalšími závažími, visícími na kolíčcích a vláčejícími se po zemi, každému byli přiděleni dva statní mladí muži s půlkou těla namalovanou červeně a půlkou modře, nesoucími v jedné ruce vrbové větvičky (jeden z nich je znázorněn na obrázku XIII.), kteří ho, každý po jedné straně, uchopili pomocí kožených opasků připevněných k zápěstí, a běhali s nimi jak nejrychleji mohli, kolem „Velké kánoe“; jak běželi táhli býčí lebky a další závaží stále za sebou, za ohlušujícího křiku diváků a běžců ve vnitřním kruhu, kteří zvýšili své hlasy do nejvyššího tónu, aby přehlušili výkřiky nebohých mladíků takto trpících hrubostí svého mučení.

Ctižádostí mladých adeptů v této části obřadu bylo vydržet co nejdéle běhat za těchto podmínek a zůstat při vědomí, a být co nejrychleji znovu na nohou, potom co budou přivedeni k tomuto konci. Byli však natolik vyčerpaní, že většina z nich omdlela a odpadla než oběhli půlku kruhu, a pak byli násilně vláčeni, dokonce (v některých případech) s tvářemi v blátě, dokud neztratili všechna závaží připojená ke svému tělu.

Muselo to být uděláno proto, aby s vytvořily pořádné jizvy, které nemohly být způsobeny vytahováním kolíků koncem dopředu; maso muselo být roztrženo, aby zůstala jizva dlouhá palec a více: a za tím účelem tam bylo několik případů, kdy bizoní lebky držely tak dlouho, že na ně, jak byly taženy plnou rychlostí, skákali diváci, což urychlilo vytržení kolíčků z ran roztržením kůže, a bizoní lebky zůstaly ležet na zemi.

Když byli mučení mladíci, takto zbaveni všech závaží, byli ponecháni na zemi, vypadající jako roztrhaná těla, zatímco jejich dva mučitelé, upustili své vrbové větvičky a byli viděni jak běží zástupem běží k prérii, jako by chtěli uniknout trestu, který by následoval spáchání tak odporného zločinu.

V tomto žalostném stavu byl každý mučedník ponechán, s životem svěřeným do opatrování Velkému duchu, posvátnost této výsady, nikdo neměl právo narušit nabídnutím pomocné ruky. Každý když na něj přišla řada ležel v těchto podmínkách dokud mu „Velký duch nedal sílu postavit se na nohy“, a nebyl spatřen, jak se belhá zástupem, pokrytý praménky kapající krve, a vstupuje do svého vigvamu, kde byly jeho rány pravděpodobně ošetřeny, a jídlem a pitím byly obnoveny jeho síly.

Náčelníci a další významné osobnosti kmene byli i zde všichni diváky, a rozhodovali, který z mladých mužů byl nejvytrvalejší, a vydržel v posledním závodě běžet nejdéle než omdlel, a koho podle toho zvolit a povýšit.

Jakmile těchto šest nebo osm mužů zvedlo ze země, dalších tolik jich bylo vyvedeno z Medicine vigvamu a prošli stejnou zkouškou, nebo přijali nějaký jiný bolestivý způsob, podle svého názoru, aby se zbavili svých lebek a závaží připojených ke končetinám, až prošli všichni kandidáti; a při této příležitosti jsem popsal všechno čeho jsem byl svědkem, měl bych se domnívat, že jich okolo padesáti jeden za druhým trpělo, a stejným způsobem.

Počet ran, které bylo zapotřebí způsobit byl pokaždé stejný, a počet závaží připoutaných k nim také, ale v obou fázích mučení si kandidáti mohli vybrat podstatu, nejprve, zda budou pověšeni za paže nebo hruď; a v „posledním závodě“, jestli budou táhnuti jak bylo popsáno, nebo potulovat se prérií ze dne na den, stále bez jídla, dokud hnisání ran rozkladem masa, nevypomůže tomu, aby vláčená závažím odpadla.

Bylo pro mne přirozené, abych se zeptal, a také jsem to udělal. zda některý z těchto mladých mužů v této kruté části obřadu někdy zemře, a oni mi mohli říci jen o jednom případu na který si vzpomínali, ve kterém byl mladý muž ponechán na zemi po tři dny (bez přiblížení se příbuzných nebo lékařů) než si byli zcela jistí, že mu Velký duch nezamýšlí pomoci pryč. Zdálo se, že o tom všichni mluví, spíše jako o záviděníhodném osudu, než jako o smůlo; protože: „Velký duch jej tak musel chtít pro nějaký zvláštní důvod, a bezpochyby prospěšný pro toho mladého muže“.

Poté co byl Medicine vigvam takto zbaven svých mučených obyvatelů, mistr nebo průvodce obřady v něm zůstal sám, a posbíral ostré nástroje, které jak jsem řekl, zde byly uloženy, a které měly být poslední den obřadů obětovány vodě, pak se vydal k řece, doprovázen celým kmenem, v jehož přítomnosti, velmi formálně a obřadně, je obětoval shozením ze  skály do hluboké vody, ze které nemohly být nikdy získány nazpět: a pak oznámil, že Velký duch musí být za vše velmi vděčný – a že O-kee-pa (náboženský obřad Mandanů) byla zakončena.

 

Pokračování této podivné události, které už bylo krátce zmíněno, a nyní bude popsáno, byla

„SVÁTEK BIZONŮ“.

 

Nyní je třeba vzpomenout, tu mladou ženu, která se, po poražení O-ke-heé-de (Zlý duch), vrátila z prérie se zvláštní cenou, a která vystoupila na předek Medicine vigvamu a ukončila bizoní tanec, a vyžádala si jako privilegium krásné šaty, ve kterých měla této noci vést tanec svátku bizonů.

O-kee-pa byla ukončena, a noc se přiblížila. Několik starých mužů s chrastítky v rukou, kterými razantně třásli, procházeli vesnicí v různých směrech v postavení vyvolávačů, oznamujících že „celé vedení Mandanů je dále v rukou jedné ženy – té která odzbrojila Zlého ducha, a od níž očekávají bizony během nadcházejícího roku, aby je zásobili jídlem, a umožnili jim přežít; že všichni se musí uchýlit do svých vigvamů a neukazovat se venku; že náčelníky této noci budou staré ženy; že nesmí promluvit; že nikomu není dovoleno být venku ze svého vigvamu, s výjimkou jednoho privilegovaného, kterého Rah-ta-co-puk-chce (vedoucí žena) pozvala, aby byl při svátku bizonů kolem ‚Velké kánoe‘, který byl právě zahájen.“

Tato vybraná zábava, který byla svolána a umístěna na zemi v kruhu, směrem k ‚Velké kánoi‘, který se sestával z osmi mužů, tanečníků z býčího tance, ale jejich pomalování už bylo umyto. Přímo jim byl svátek zasvěcen, a proto to byl svátek bizonů (a neměl by být zaměňován s bizoní slavností, jiným výročním obřadem podobného charakteru, konaným na podzim, a z jiného důvodu).

Kromě osmi bizonů zde byl starý medicinman, průvodce obřady, čtyři staří muži, kteří bubnovali na želví buben a jeden s chrastítky, jako muzikanti, a několik starých náčelníků kmene; a navíc k nim, tato nově jmenovaná, ale dočasná guvernantka kmene, pozvala asi osm až deset mladých vdaných žen z vesnice, jako byla ona sama, aby vzdávaly mimořádnou úctu, která byla očekávána, podle zvyklostí jejich země, k mistrům (makers) bizonů a aby uctily stáří při této zvláštní příležitosti.

Zahájením obřadů, které spadaly pod tuto podivnou ženskou správu, byla hostina bizonů (protože všichni k němu přizvaní muži byli nazýváni bizony), kterou ona sama a její společnice podávaly ve dřevěných miskách. Poté co skončila, trvala jen několik minut (zdála se být jen menšinovou částí události), nacpala velkou dýmku, která pak kolovala mezi muži, během čehož předváděla společně se svými společnicemi smyslný tanec.

Tanec skončil, ona přikročila ke svému prvnímu vybranému milenci, dala nějaká znamení, která se zdála být pochopena, a vzala jej něžně pod paži a pomohla mu vstát, a odvedla jej přes vesnici do prérie, kde, protože všichni vesničané i jejich psi byli zavření ve svých vigvamech, budou mít klid a nebudou nikým rušeni*.

 

*V následujícím popisu výročních náboženských obřadů, jsem nic co je popisováno přímo neviděl. Zde, z nutnosti, věřím vysvětlení pana Kippa z Kožešinové společnosti a pana Tiltona, jehož dopis bude přiložen v Dodatcích, kteří mi řekli, že byli opět pozvanými hosty a sdíleli tyto podivné pohostinství.

 

Z této procházky se vrátili odděleně, a muž si znovu sedl na své místo pokud se rozhodli pro to, aby byl kandidátem pro další laskavosti, nebo se vrátil do svého vigvamu. Další mezitím ženy zpívaly a pohybovaly se ve víru tance, a každá z nich pozvala svého vybraného milence, když byla připravená, tím stejným způsobem.

Ty ženy, které se vrátily z těchto schůzek, se opět připojily a pokračovaly v tanci, a nabízely tak mnoho a tak rozmanitá pozvání jak si přály; a některé z nich, jak jsem se dozvěděl, stejně jako někteří muži, absolvovaly několik takových procházek v průběhu večera, který byl možná realizován s ulehčující skutečností, že ačkoli by byl nanejvýš škodlivý nedostatek galantnosti ze strany mužů, kdyby odmítli jít, přesto jej nicotný dárek jako náhrdelník z korálků nebo jehla chránily před opovržením, které by na něj jinak mohlo dolehnout.

Tyto zvláštní scény byly postupně ukončeny muži vracejícími se z prérie do svých domovů, snad poslední z nich uspokojující nějaké neukojené vzrušení tam mohl být, vyměňováním hojných dárečků mezi těmito ženami a souhlasem s vykouřením dýmky míru se svými manželi příští den, kterou byly vázány nabídnout, a ti druzí, podle zvyku téhle země, byli vázáni přijmout.

Může se zdát překvapivým, že náboženské obřady by mohly být následovány scénami, jaké byly právě popsány, ale předtím než zcela odsoudíme tyto primitivní a pověrčivé lidi, zeptejme se, zda to není, více méně, přirozený sklon lidské povahy (a dokonce praktikovaný u některých osvícených a Křesťanských společností) ukončit mimořádné utrpení, lítost a dokonce smutek nad příbuzným nejvíce milovaným, hýřením?

To co bylo dosud vypravováno bylo jednoduché a snadné, protože to byl popis toho co jsem viděl a slyšel; ale co může být ode mne očekáváno – logické a přesvědčivé závěry z výše uvedeného – ke kterým přistupuji s opatrností; spíče bych chtěl předložit materiály pro závěry jiným schopnějším k podání jejich výkladu než jsem já a pro jejichž přispění budu ještě pokračovat několika návrhy.

Že by Mandanové měli tradici „Potopy“ není nikterak pozoruhodné, když u mnoha kmenů, které jsem navštívil, jsem zjistil, že uctívají některou vysokou horu v jejich blízkosti, na které, jak říkají, byl jejich předek, nebo předci, zachráněn a také souvisí s jinými nejasnými pověstmi o zničení všech ostatních žijících na zemi velkou vodou.

Ale že tito lidé by měli slavit výroční oslavu této události, a že období roku pro tuto oslavu bylo určeno takovými podrobnostmi jako jsou „vrbová větévka“ a její „plně narostlé listí“ a „medicine pták“, a Medicine vigvam otevíraný takovou postavou jako je „Nu-mohk-múck-a-nah“, který představuje bílého muže, a dalšími takovými podrobnostmi, je jistě velmi pozoruhodná věc, a podle mého názoru to zasluhuje další pozornost.

Tento „Nu-mohk-múck-a-nah“ (první a jediný muž) byl nepochybně nějaký velmi starý medicinman kmene, který odešel do prérie večer před otevřením a sám se namaloval a oblékl pro tuto příležitost, přišel do vesnice ráno za východu slunce, snažíce se vzbudit zdání skutečnosti; pokud jde o tradici Mandanové říkají, že „kdysi dávno takový muž skutečně přišel ze západu, byl velmi starý, jeho pokožka byla bílá a vypadal ve všech ohledech tak jak byl představován; a, jak již bylo také uvedeno, že vylíčil zahubení všech lidí žijících na zemi při potopě, s výjimkou jeho samotného, který se zachránil ve své „Velké kánoi“ vyloděním na vysoké hoře na západě; že Mandanové a všechny další národy jsou jeho potomky, a jsou zavázáni k vykonání každoročního obětování ostrých nástrojů vodě, protože takovými věcmi byla vyrobena jeho „Velká kánoe“; že poučil Mandany jak postavit jejich Medicine vigvam, a naučil je také jak mají probíhat tyto výroční obřady a řekl jim také, že tak dlouho jak budou vykonávat tyto oběti a vykonávat tyto obřady v plném rozsahu do písmene, by měli mít přízeň Velkého ducha, a měli by mít dostatek jídla a pití, a že jakmile by opustili tyto tradice své rasy, ubývali by až by nakonec vymřeli.

Tito pověrčiví lidé, nepochybně, žili od pradávných dob ve strachu z takového přikázání, a ve strachu se od něj odvrátit; a protože žili v celkové nevědomosti ohledně jeho původu, jiného než nejasná tradice, pravděpodobně nebude možné zjistit mnoho o jeho významu, jak tomu nutně musí být u všech indiánských tradic, které se zanedlouho stanou pouhými pověstmi, čímž ztrácejí mnoho ze svého řádu pomocí kterého by mohly být snadněji správně interpretovány.

Z jejich tradice vrbové větévky a holubice by se mohlo zdát, že tito lidé museli mít někdy blízko k civilizovanému světu, nebo že misionáři nebo jiní pobývali mezi nimi a učili je křesťanské víře a židovskému pojetí Potopy, které je v tomto a některých dalších ohledech velmi odlišné od teorií, které si všechny ostatní americké kmeny o této události vytvořily.

Existují další přesvědčivé, podle mne téměř rozhodující důkazy, podporující tento názor, které jsou vydedukovány z odlišnosti zbarvení jejich vlasů a pokožky, stejně jako z jejich pověstí souvisejících právě s „prvním a jediným mužem“, jehož tělo bylo bílé, a který přišel ze západu, a řekl jim o zahubení všech lidí při potopě; a navíc k tomu mohu předložit další pověst, vypravovanou mi jedním z náčelníků kmene asi takto:

„Kdysi dávno O-ke-hée-de (Zlý duch) přišel ze západu k Mandanské vesnici v doprovodu Nu-mohk-múck-a-nah (prvního a jediného muže), a protože byli unavení, sedli si na zem blízko ženy, která měla jen jedno oko a okopávala kukuřici. Přišla za ní její dcera, která byla velmi krásná, a Zlý duch ji požádal aby mu přinesla trochu vody, ale přál si aby, před tím než půjde, k němu přišla a pojedla trochu bizoního masa.

Pak jí řekl aby si vzala nějaký kousek kromě jeho poloviny, což ona udělala, a snědla jej, a ukázalo se že je to bizoní tuk. Pak šla pro vodu, přinesla ji a potkala je ve vesnici, kde se procházeli, a oba se napili vody; a nic dalšího se nestalo. Přítelkyně dívky se ji brzy poté snažily zostudit, a řekly jí že čeká dítě, a ona to nepopřela. Ve stejnou dobu se odvolala na svou nevinnost, a odvážně vyzvala všechny muže mandanského lidu, ať kterýkoli z nich předstoupí a obviní ji. Žádný ji nemohl obvinit, a dívka se tak stala velkou ‚medicine‘ a brzy odešla do malé mandanské vesničky, kde se jí narodilo dítě.

Dlouho po ní pátrali, než ji konečně našli, protože se očekávalo, že její dítě bude také velká ‚medicine‘, a nějakým způsobem bude mít pro kmen velký význam. Tuto domněnku vyvolávaly zvláštní okolnosti jeho početí a narození, a brzy se tato domněnka potvrdila, podivnými věcmi, které dítě dokázalo v ranném věku.

Mezi těmito podivnými věcmi byla také událost, kdy byli Mandanové ohroženi vyhladověním, ale toto dítě jim dalo čtyři bizoní býky, kteří dokázali nakrmit celý jejich kmen, a při tom na nich zůstávalo tolik masa, jako před tím než začali jíst, a dítě také řeklo,  že tito čtyři býci by jim měli vystačit navždy.

Nu-mohk-múck-a-nah (první a jediný muž) usiloval o zahubení tohoto dítěte, a tak po mnoha neplodných pátráních, jej našel skryté na tajném místě a zabil jej hozením do řeky.

Když O-ke-hée-de (Zlý duch) slyšel o jeho smrti, hledal Nu-mohk-múck-a-nah (prvního a jediného muže) a chtěl jej zabít. Stopoval jej dlouhou dálku a nakonec ho dohonil u Heart River, sedm set mil pod mandanskou vesnicí. Ve svých rukou měl ‚velkou medicine dýmku‘, tajemný talisman, který ho chránil před všemi nepřáteli. Nakonec brzy souhlasili stát se přáteli a po vykouření dýmky se společně vrátili do mandanské vesnice.

Zlý duch byl nyní spokojený, a Nu-mohk-múck-a-nah řekl mandanům, aby se nikdy neusídlovali za ústím Heard River, protože je to střed světa, a žít tam by je mohlo zničit, a nazval toto místo Nat-com-pa-sá-ha (srdce neboli střed světa).“

To byla jedna z velmi podivných a neúplných pověstí těchto lidí, a já ponechávám na jiných aby rozsoudili její podobnost s biblickým vysvětlením křesťanského adventu.

Zde vynechám další početné pověsti a pověry, a budu se odvolávat jenom na těch několik zvláštních závěrů, které jsem si vyvodil ze zvyků, které jsem popsal, a nechávám je k posouzení vzdělaným mužům, schopnějším než jsem já sám, aby rozhodli o jejich významu.

Mandanové věřili, že země spočívá na krunýřích čtyř želv. Říkali, že „každá želva způsobila deset dní deště, což je dohromady čtyřicet dní, až vody pokryly zemi.“

Kdykoli si Mandanský lékař (medicinman) zapálil svou dýmku, vždy směřoval její troubel k severu, jihu, západu a východu, do čtyř světových stran, a pak vzhůru směrem k Velkému duchu, než sám začal kouřit.

Jejich výroční obřad trval čtyři dny; čtyři muže si vyžádal Nu-mohk-muck-a-nah, jak bylo uvedeno, aby uklidili a připravili Medicine vigvam, „jednoho ze severu, jednoho z jihu, jednoho ze západu a jednoho z východu“. Čtyři byl také počet želvích bubnů na podlaze Medicine vigvamu, kde byly také čtyři bizoní a čtyři lidské lebky. Jak bylo popsáno, v bizoním tanci byly čtyři páry tanečníků, a čtyři samostatní tanečníci; tančil se čtyřikrát první den, osmkrát druhý den, dvanáctkrát třetí den a šestnáctkrát čtvrtý den, přidáváním čtyř tanců na každý z těchto čtyř dní, což dohromady dělá čtyřicet – přesný počet dní, kdy déšť způsobil Potopu.

Na kůlech nad Medicine vigvamem viselo čtvero obětovaných pestře zbarvených šatů. Návštěvy O-ke-hée-de byly věnovány čtyřem z bizonů v bizoním tanci; a každý z mladých mužů, kteří podstoupili popsané mučení, měl čtyři zářezy do masa na nohou, čtyři na pažích, čtyři na těle a čtyři bizoní lebky připevněné každá na jedné ráně. A jak už napovídá tradice, čtyři byli také bizoni poskytnutí medicine dítětem k nasycení Mandanů, když hladověli.

Tak to byla část, ale ne všechny, ze zvláštních způsobů pohostinných a přátelských Mandanů, kteří už přestali existovat, ale zanechali jedinečné konkrétní důkazy o své existenci, v mé sbírce, která obsahuje jejich portréty, jejich výrobky a všechny jejich zvyky, a kterou doufám s úspěchem uchovat pro poučení pokolení, která přijdou.

Smutný osud těchto lidí byl způsoben zavlečením neštovic, hanebným způsobem dopravy, která výrazně zvýšila nadbytek typických civilizovaných dobrodruhů a monopolních společností, kteří je přenášejí, a jen všude přinášejí plýtvání, nouzi, nákazu a smrt ubohých indiánů.

Čtvrtého léta poté co jsem Mandany opustil, parník Missourijské kožešinové společnosti ze St. Louis, naložený whisky a zbožím, a se dvěma společníky tohoto podniku na palubě, zakotvila u břehu řeky před mandanskou vesnicí, kde byl provozován obchod s těmito nic netušícími lidmi, zatímco dva pracovníci na palubě onemocněli neštovicemi!

Tímto nerozumným činem, a skutečně nelidskou krutostí, byla choroba přenesena na tyto nešťastné lidi; a tak hrozné byly její následky, se samo-zničením které následovalo, že během krátké doby tří měsíců zůstalo naživu pouze třicet dva z těchto lidí, s výjimkou těch pár, kteří díky sňatku žili u Minatarrees, sousedního přátelského kmene.

Několik měsíců po pominutí nákazy, se Riccerrees, nepřátelský kmen, žijící o dvě sta mil níže, na břehu té samé řeky, přemístili a zabrali majetek Mandanské vesnice, která byla lépe postavená než jejich vlastní, a poblíž obchodní stanice Kožešinové společnosti, a udělali otroky ze zbývajících Mandanů, kteří nebyli schopni vzdorovat.

Zatímco žili v tomto stavu v Mandanské vesnici, jen několik měsíců poté co ji zabrali, byli Riccarrees napadeni válečnou výravou Siouxů (podle Zeleného) a uprostřed hrozné bitvy kolem palisády, ve které se účastnili zbývající Mandanové, náhle na signál přelezli palisádu a vrhli se pod kopyta koní Siouxů, a byli pozabíjeni podle své vlastní volby, raději než žít, jak říkali „jako psi Riccarrees“.

Má svědectví pro tato bolestná fakta pocházejí z dopisů, které jsem dostal od pana K. M’Kenzie a pana J. Pottse, napsaných v Mandanské vesnici po nakažení a úpadku. Oba tito pánové byli z Edinburku, ze Skotska, nejdříve společníky v Missourijské kožešinové společnosti a později jejími úředníky. (viz. tyto dopisy čísla 3 a 4 v Dodatcích).

 

Poznámky

Při uvažování o tolika neobyčejných zvláštnostech u zaniklého kmene, mysl neochotně opouští tak zajímavý námět, bez nadhození otázky co se týče původu těchto lidí; a s tímto pocitem je pro mne obtížné opustit toto téma bez rozvinutí své víry a vysvětlení části svých důvodů pro tuto víru, že mnoho ze způsobů těchto lidí bylo ryze velšských a že vlastní vzhled a zvyky Mandanů byly ovlivněny sousedstvím nebo přimíšením nějaké putující kolonie Velšanů, kteří se někdy v ranném období vylodili někde na americkém pobřeží, ačkoli to nespadá do původního tématu této práce.

Snad zde předkládám zarážející problém, který podle mne vyžaduje zvláštní důkazy, které se budu snažit několika slovy ukázat.

Výroční náboženský obřad, který byl popsán nemůže být určitě připisován Welšanům, také jej nemohu přirovnat k jakémukoli civilizovanému zvyku, a nechávám na lidech aby rozhodli zda-li je podobný jakémukoli známému zvyku divošských nebo civilizovaných ras v jiných částech světa.

Jak jsem předtím řekl, je velmi zvláštní, že by tito lidé měli být o tom jak dodržovat tyto obřady poučeni bílým mužem, a že by měl bílý muž zahajovat obřady a otevírat Medicine vigvam, a že by „Velká kanoe“ měla být vyrobena ostrými nástroji, pokud mají zcela domorodý původ; a bylo by stejně divné nebo ještě podivnější pokud by je jezuitští misionáři, kteří, jak se zdálo, byli jedinými civilizovanými učiteli o kterých můžeme předpokládat že dorazili k těmto lidem, poučili o způsobech jako jsou tyto, ačkoli je jednoduché věřit že jejich učení mohlo být příčinou naposledy zmíněné podobné tradice, zcela jistě nesoucí viditelnou, i když nedokonalou podobnost křesťanskému adventu.

Mnoho ze zvyků a tradic západních kmenů nás přesvědčovalo že tito neúnavní kazatelé pronikli mnohem dále do americké divočiny, než vyplývá z historie, a v tomto zvláštním kmeni nacházíme neobvyklý zvyk, který byl popsán, a další, o kterých se ještě krátce zmíním, z nichž žádný nemůže být s nějakou správností připisován učení těchto ctihodných misionářů.

Při mém příjezdu do jejich vesnice, mne můj první letmý pohled na Mandany přivedl, podle jejich zvláštních znaků a vzhledu, barvy očí a vlasů, zvláštního způsobu stavby a zdobení jejich vigvamů atd., k myšlence, že jsou míšenci nějakých cizinců a amerického domorodého kmene. A každý další den, který jsem mezi nimi pobýval mě dále utvrzoval v přesvědčení o této skutečnosti, a samozřejmě to ve mě vyvolávalo větší snahu o vysvětlení těchto zvláštností. A informace mezi nimi shromážděné potvrzovaly můj názor, který jsem předložil, - že mnoho z jejich charakteristických rysů a zvyků bylo velšských, a tudíž, že mezi nimi byly pozůstatky nějaké velšské kolonie, i když by mohlo být obtížné vysvětlit jak se tam dostala.

Věřím že to co teď napíši bude přijato jako zajímavá a důležitá fakta, a i když nebudou dostatečná pro potvrzení mé teorie, mohly by přece jen probudit otázku pokud jde o směřování a osud výpravy, která „vyplula v deseti lodích, pod vedením prince Madoc(a) ze Severního Walesu, na začátku 14. století“, a u které mám za to, že bylo celkem jasně prokázáno vylodění na pobřeží Floridy nebo poblíž ústí řeky Mississippi, a podle pověstí a básní jejich vlastní země, „se usadili někde ve vnitrozemí Ameriky, kde promíšeni s některým z indiánských kmenů stále přebývají.“

U žádného jiného kmene jsem se nesetkal s ničím ve vlastním vzhledu nebo zvycích, co by mohlo být přičítáno vedení této kolonie, ale u několika zvyků tohoto kmene, které jsem již popsal, stejně jako u dalších, které uvedu, se zdá se přetrvávají pozoruhodné důkazy příchodu a usídlení této kolonie v západních oblastech Ameriky.

Již popsaný mandanský způsob stavby vigvamů, byl téměř přesně shodný s primitivním způsobem stavby chatrčí u rolníků ve velšských horách, který se, jak mi bylo řečeno, v některých oblastech používá dodnes.

Keramika vyráběná Mandany, až do doby jejich zániku, byla nápadně podobná keramice vyráběné v současné době v některých částech Walesu, a zcela podobná keramice nalezené v mohylách na březích řek Ohia a Muskingum; což zjevně naznačuje skutečnost, že tito lidé dříve obývali břehy těchto řek, a po mnoha přesunech nahoru po řece Missourii se dostali na místo, kde jsem je poznal. 

Mandanové byli také nepochybně jedinými známými výrobci zvláštních a velmi krásnéch modrých perel v Americe; a od publikování mé velké práce o severoamerických indiánech, ve které jsem tuto zvláštní výrobu přibližně popsal, jsem obdržel několik dopisů od velšského vědce, a v jednom z nich mi přiložil kresby a v jiném dokonce samotné perly, nalezené v mohyle, a také v současném postupu výroby ve Walesu, charakterem, které se tvarem, barvou a složením přesně podobaly perlám v mé sbírce přivezeným od Mandanů.

Výroba těchto perel byla Mandany hlídána jako nesmírné tajemství až do doby jejich zániku, ačkoli jim Kožešinová společnost opakovaně učinila štědrou nabídku, kdyby ho prozradili, protože mandanské perly měly mezi Mandany a sousedními kmeny mnohem vyšší cenu, než perly dovezené obchodníky s kožešinami.

Kánoe nebo čluny Mandanů, lišící se od člunů ostatních kmenů v Americe, byly přesně jako velšské korakly (malé čluny), vyrobené z býčí kůže natažené na kostru z ohnutých a propletených vrbových prutů, a byly poháněné pádlem stejným způsobem jako jsou poháněné koraky, tj. kanoista sedí nebo klečí na přídi a natahuje se s pádlem dopředu místo aby míjel bok lodi, který je téměř kulatý.

Z překladu jejich již zmíněného jména, Nu-mah-ká-kee (bažanti), může být vydedukována důležitá věc na podporu možnosti, že kdysi žili mnohem dále na jihu, protože tito ptáci se na prériích na horním toku Missourii nevyskytují, a nepotkáte je dříve než v hlubokých lesích Ohia a Inidiany, 1800 mil jižně od posledního útočiště Mandanů.

A slovo Mandan, jejich dobře známé jméno, není indiánským slovem a má dvě zvláštní a důležité vlastnosti. Zaprvé, Mandanové nevědí nic o tomto jménu nebo jak k němu přišli; a zadruhé, slovo Mandan ve velštině (je to zcela velšské slovo) znamená červená barva, o které ještě bude zmínka.

V krátkém slovníku mandanských slov, který jsem publikoval v příloze k mé velké práci o severoamerických indiánech, bylo několika velšskými učenci zjištěno, že existují následující nanejvýš pozoruhodné podobnosti, které by bylo obtížné vysvětlovat jakýmkoli jiným způsobem, než tím o který se nyní pokouším.

Anglicky: Já, ty, on, ona, ono, my, oni, ne, hlava

 

Vzhledem k výše uvedeným důkazům, a dalším, které by mohly být uvedeny, jsem zcela přesvědčen, o tom co asi nebude nikdy možné (jasně) dokázat, že deset lodí pod velením bratra Prince Madoca, nebo část z nich, připlulo do ústí Mississippi, a pokračovalo dále touto impozantní řekou k ústí k ústí Ohia, kam mohli s loděmi z té doby snadno doplout a pokračovat vzhůru po této řece, kterou si přirozeně vybrali jako širší a mnohem klidnější tok, jak daleko jak jejich lodi mohly plout. Tito dobrodruzi se jako zemědělci usídlili na jejích bohatých a úrodných březích, kde žili a prospívali a rozmnožovali se (pozn. překladatele: docela by mne zajímalo, kolik žen na těch lodích bylo), dokud  nebyli napadeni a nakonec obleženi početnými hordami divochů, kteří jim zlepšující se poměry; a jako ochranu před útoky indiánů, stavěli tato civilizovaná opevnění, jejichž pozůstatky jsou na březích řek Ohia a Muskingum tak početné.

Při obraně byli, domnívám se, nakonec početně silnějšími hordami divochů všichni vyhlazeni, s výjimkou těch několika rodin, které uzavřely sňatky s indiány, a jejichž potomci byli jako míšenci s nimi tímto způsobem spřízněni a tak byly jejich životy ušetřeny.

Mám za to, že ti, jak je obvyklé v případě míšenců, vytvářeli oddělené vesnice v blízkosti bílých, vyzdvihujíce se svými ozdobami s dikobrazími šupinami, které barvili nádhernými barvami pro které byli Mandanové mimořádně slavní, a byli svými velšskými sousedy ve velšském jazyce nazýváni Mandany (neboli červenými barvičkami).

Tito míšenci vytvořili samostatnou komunitu, a pravděpodobně přebrali po vyhlazení bílých jejich obydlí na březích Missourii, kde se, jak ukazují četné známky jejich starých obydlí,  museli neustále stěhovat výše po řece, protože byli na pozemcích a lovištích svých silnějších nepřátel a neměli trvalé stanoviště a dostatek půdy, a časem dorazili na místo, kde jsem je navštívil a kde jejich kmen zanikl.

Tak mnoho z toho co se týče povahy a způsobů zvláštních lidí, kteří byli příslovečně inteligentní, pohostinní a milí; kteří, i se svým jazykem, náhle přestali existovat; a jejichž charakter, historie, způsoby a osobní vzhled zůstaly téměř výhradně jen v mé sbírce, považuji za zásadně zajímavé a důležité pro etnologii, a některé z nejvýznačnějších z nich (jak jsem řekl) jsem zde, ze smyslu pro povinnost, rozhodně zaznamenal pro informaci těm, kdo budou studovat lidi a jejich zvyky, až už taky nebudu.

Geo Catlin

 

 

Dodatky

Č. I. – Potvrzení

“My takto potvrzujeme, že jsme v mandanské vesnici byli, společně s panem Catlinem, svědky obřadu znázorněného na čtyřech kresbách, ke kterým tento certifikát náleží, a že tam znázornil výjevy tak jak jsme je viděli se odehrávat, bez doplňování nebo přehánění.

“J. Kipp, Agent Americké kožešinové společnosti,

“J. Chawford, úředník,

“Abraham Bogard.

“Mandanská vesnice, 28. Července, 1832

 

K dosvědčení výjevů tak neobvyklých jako jsou ty popsané na předcházejících stránkách, a tak daleko od civilizace, jsem považoval za rozumné si opatřit výše uvedená potvrzení, která mi byla dána v Mandanské vesnici, a neoddělitelně je připojit na zadní strany mých čtyř originálních kreseb tohoto čtyřdenního obřadu, konaného v mandanské vesnici, které byly předloženy ke kontrole a schválení náčelníkům a celému kmeni, a nyní jsou v mém majetku, zcela nezměněny.

 

Č. II.

“Fort Gibson, Arkansw, 3. Června, 1836.

“Ctěnému pánu Geo Catlinovi

 

“Drahý pane,

Viděl jsem váš popis náboženských obřadů Mandanů, a nikdo jiný Vám za toneprojeví tolik uznání jako já. Vedl jsem obchody Americké kožešinové společnosti s Mandany po dobu osmi let před panem Kippem, a byl jsem prvním bílým mužem, který se naučil mluvit jejich jazykem.

“Pánové Kipp, Craswford a Bogard, kteří vám dali svá potvrzení, jsou moji staří známí, a jsem rád, že jste je měl s sebou. Byl jsem svědkem všech částí obřadů, o kterých jste napsal, že se konají mimo Medicine vigvam, - bizoní tanec, vlečící scéna atd. každoročně po osm let, právě tak, jak jste je líčil, a každý rok jsem byl pozvaným hostem na „Hostinu bizonů“, ale nikdy pro mne nebylo možné dostat se do Medicine vigvamu, abych viděl tuto část mučení, která se koná vevnitř.

“Tilton,

„Zásobovač First Regiment of Mounted Dragoons.“

 

Č. III. Zánik Mandanů

Pokud se týče nešťastného osudu Mandanů, následující dopis, který jsem dostal od svého váženého přítele ctěného pána Thomase Pottse z Edinburghu, a nyní je v mém vlastnictví. Byl napsán jeho bratrem, který byl tehdy úředníkem u Kožešinové společnosti, je to úctyhodný člověk, sečtělý a nesporně informován, a bude přijat jako nepopiratelná autorita, protože nemohl mít žádný motiv pro překroucení.

“Mandanská vesnice, Horní Missouri, 1. října 1837.

 

“Ctěnému pánovi Thomasi Pottsovi, Edinburgh, Skotsko.

 

“Drahý bratře,

“.... Přátelský a pohostinný kmen Mandanů téměř celý vymřel na neštovice. Existuje ale 32 zbývajících rodin, a to hlavně ženy a děti; ty Riccarrees, kteří se přihnali a zabrali državy, vyhnali z vesnice poté co je obrali o všechno co měli, a všichni budou zahubeni svými nepřáteli Siouxy (podle Zeleného), protože nemají žádné zbraně aby se bránili.

“Asi šedesát mladých válečníků, kteří se z neštovic vyléčili, při pohledu na to jak byli znetvořeni, ukončilo svoje životy tím, že se probodli nebo utopili. Nic, kromě jména těchto lidí nezůstalo.

“Onemocnění bylo zavlečeno na jaře z parníku Kožešinové společnosti: dva muži na člunu měli tuto nemoc, když parník dorazil do Mandanské vesnice, a Mandanové, kteří chodili na loď se nakazili touto infekcí, což vedlo k téměř úplnému vymření kmene.

“Indiáni byli na bílé velmi rozzlobeni; samozřejmě, kdyby nebyli k tak shovívaví, mohli zničit všechny bílé v kraji, protože byli příčinou všeho neštěstí a onemocnění, které přešlo také na všechny sousední kmeny, a možná vylidní celou oblast...

“Tvůj milující Bratr,

“Andrew Potts“

 

Č. IV. – Zánik Mandanů

V létě následujícím po neštěstí Mandanů, pan Kennith M’Kenzie, v té době hlavní obchodní agent Kožešinové společnosti, zodpovědný za Fort Union, v ústí řeky Yellow Stone, přišel dolů do St. Louis a New Yorku, kde jsem s ním měl rozhovor; a když se loučil, aby se vrátil k Yellow Stone, přes Mandanskou vesnici, dal jsem mu 50 dolarů a poprosil ho, aby získal a poslal mi jakýkoli pozůstatek Mandanů, který by mohl být považován za zajímavý k uložení v mé Indiánské sbírce.

V průběhu následujícího léta jsem obdržel následující dopis, přiložený ve schránce obsahující nějaké pro mne získané předměty, jak je v něm popsáno. Pan M’Kenzie, který pocházel z Edinburghu, se mnou jednal s úctou a velmi laskavě, když jsem navštěvoval Mandany a další kmeny na Horní Missouri o několik let dříve, a rozhodně nemám důvod se domnívat, že měl jakýkoli motiv pro překroucení následujícího dopisu: -

”Tvrz Mandanů, Mandanská vesnice, Horní Missouri,

“Červen 1839.

 

“Ctěnému pánovi George Catlinovi, Město New York.

“Drahý pane,

“....Poslal jsem tento den naším parníkem schránku obsahující několik předmětů mandanské výroby, takových o kterých jsem si myslel, že by mohly být pro vás zajímavé do vaší sbírky; ale protože Riccarrees zabrali majetek Mandanské vesnice, přivlastnili si téměř všechno, a není tudíž možné získat to, co bych jinak pro vás získat. Nicméně poslal jsem Vám jednu věc, která pro vás bude mít zvláštní hodnotu, - slavný válečný nůž vašeho starého přítele Mah-to-toh-pa, válečného náčelníka. Ten nůž a jeho příběh jsou vám důvěrně známy.

“Také vám posílám velmi krásné ženské šaty, s namalovaným symbolem slunce, náhrdelník z medvědích drápů a několik dalších předmětů, to nejlepší co jsem mohl sehnat. .....Když jsem sem dorazil, zjistil jsem, že téměř 7000 Asiniboinů a Kríů (neznámý zdroj) a téměř 15 000 černonožců padlo za objeť této chorobě, která se rozšířila na tyto kmeny.

“Když choroba ustoupila zbylo asi 40 až 50 Mandanů. Riccarrees se přihnali a zabrali majetek jejich vesnice, a udělali ze zbývajících Mandanů otroky, a v současnoti v ní žijí.

“Několik měsíců poté co Riccarrees zabrali jejich majetek, byli napadeni válečnou výpravou Siouxů a uprostřed bitvy zbývající Mandanové, muži, ženy i děti, když bojovali za Riccarrees, na smluvený signál přelezli palisády a vrhli se pod koně ‚aby nemuseli žít jako psi Riccarrees‘.

“S veškerou úctou,

“Kennith M’Kenzie.”

 

Nemusel bych svou práci přeplnit výše uvedenými potvrzeními a výtahy z dopisů v mém vlastnictví, nebýt toho, že právě ta Společnost, která způsobila vymření těchto lidí, aby mě potrestala za odsuzování jejich systému prodávání rumu a wisky, a aby zamaskovala svou ničemnost, se snažila zpochybnit věrohodnost mých líčení náboženských obřadů Mandanů, a přesvědčit svět, aby uvěřil že velká část Mandanů, navzdory mým tvrzením, stále existuje, a rychle se pod opatrovnickou ochranou Kožešinové společnosti rozrůstá.

Není pochyb, že několik roztroušených Mandanů, kteří uprchli k Minatarrees nebo jinými směry, stále existuje, ale ani není pochyb, že Riccarrees, od zániku Mandanů až dodnes okupující Mandanskou vesnici, na dostřel zbraní v pevnosti Kožešinové společnosti, jsou předváděni kolemjdoucím a představováni sečtělému světu jako přeživší Mandanové. Tato politika je snadno pochopitelná, a pro čtenáře, který věnoval pozornost předcházejícím certifikátům a výtahům z dopisů, přidaným k mému vlastnímu očitému svědectví, nebude problém vyvodit si odpovídající závěry jak ke zvláštním zvykům, tak ke krutému osudu indiánského kmene Mandanů.

 

Každý čtenář této práce, bude mít povědomí a úctu ke jménům Cass a Webster, kteří byli seznámeni s mými pracemi a také historií a povahou indiánů.

 

Dopis od Generála Casse, amerického velvyslance ve Francii, a později ministra zahraničí Spojených států amerických.

“Légation...... Paris.

 

“Drahý pane,

“Žádný člověk nemůže lépe, než já, ocenit obdivuhodnou výstižnost vaší Indiánské sbírky a Indiánské knihy, kterou jsem si nedávno prohlížel. Jsou dostatečně duchaplné a precizní; jsou věrné skutečnosti. Věci, které jsou, nejsou obětovány, jak se to často malířům stává, věcem, které by (podle jejich názoru) měly být.

“Během osmnácti let mého života, kdy jsem byl správcem indiánských záležitostí v Severozápadním teritoriu Spojených států, a během pěti let, kdy jsem byl ministrem obrany (Secretary of War – doslova ministr války), do jehož resortu spadala hlavní kontrola indiánských záležitostí, jsem indiány poznal velmi dobře. Strávil jsem mnoho měsíců v jejich táborech, poradních domech (council-house), vesnicích a lovištích; bojoval jsem s nimi a proti nim, a vyjednal jsem s nimi sedmnáct mírových nebo odstupních smluv. Uvádím tyto okolnosti, abych vám ukázal, že mám plné právo mluvit sebejistě o tématu vašich kreseb. Mezi nimi jsem rozeznal mnoho svých starých známých, a všude jsem narazil na názorné vylíčení indiánů a jejich zvyků, jejich osobitých rysů, a jejich krojů. Naneštěstí, ustupují před postupujícím přílivem naší populace, a jsou pravděpodobně odsouzeni, k tomu aby v nedaleké budoucnosti zcela vymizeli; ale vaše Sbírka je uchová, pokud se týče jejich dovedností, a bude tvořit nejlepší památník zaniklé rasy, jaký svět kdy viděl.”

“Georgi Catlinovi.

“Lewis Cass”

 

Výtah z projevu ctihodného Daniela Webstera, k Návrhu v Senátu Spojených států pro zakoupení Catlinovy indiánské sbírky v roce 1949.

 

“Pane Presidente, - Otázka je, zda je vhodné, jako prospěšnou věc, mít ve Spojených státech tuto sbírku kreseb, atd., vytvořenou mezi indiánskými kmeny? – zda to není vážný důvod pro uplatnění velké osvícenosti, nebudu říkat velkomyslnosti, ale prozíravosti? Tyto kmeny, pane, které nás předcházely, v jejichž zemích jsme byli nástupci, a které nemají žádné psané dokumenty svých zákonů, svého vzezření a svých obyčejů, všechny pominuly do zapomnění. Jejich podobizny, způsoby a zvyky jsou v Catlinově Sbírce vylíčeny s větší pečlivostí a věrností než ve všech ostatních kresbách a znázorněních na světě. Někdo v této zemi by měl udržovat tuto Sbírku, - to je můj názor; a já nevím, kdo zde je, nebo kde zde má být nalezen, jakákoli spolek nebo jedinec, natolik způsobilý ji sám uchovat jako vláda Spojených států. Co se mne týče, myslím, že zachování Catlinovy indiánské sbírky v této zemi je významným veřejným činem. Myslím, že to jaksepatří náleží k těm sbírkám historických dokumentů vztahujícím se k našim předchůdcům na tomto kontinentu, které je pro vládu Spojených států velmi vhodné udržet. Jak jsem řekl, tato rasa odchází do zapomnění; oni sledují pokračování lidstva v současné době a volají po vzpomínce na ně. A zde jsou, podle mého názoru, lépe ukázáni a prezentováni smýšlení, vnímání a zvědavosti lidstva, než v jiných sbírkách na světě. Usiluji o to jako o americký subjekt, jako o věc náležící nám, naší historii, historii rasy, jejíž země obděláváme, a po jejíž málo známých hrobkách a kostech chodíme každý den. Dívám se na to jako na věc pro nás přiměřenější než prozkoumávání jižního pólu, nebo cokoliv co můžeme objevit v Mrtvém moři nebo na řece Jordán. Toto jsou příčiny, pane, pro které navrhuji jednat, a s velkým potěšením budu volit pro převzetí vlastnických práv.”

 

KONEC.

 

Komentáře